Publikováno Komentáře: 4

Vy jste KGB!

Vojenská základna Fort Stewart, stát Georgia, listopad 1986

 

V Georgii bylo slunné pondělní ráno, když někdo zabušil na dveře mého pokoje v barácích.

„Co se děje?“ mžoural jsem na vojáka u dveří. Byl jsem rozespalý, měl jsem volné pondělí a přispal jsem si.

„Jste vojín Katzl?“ zeptal se voják, který měl dozorčí službu.

„Ano.“

„Hoďte na sebe uniformu. Půjdete se mnou.“

„Co se má jako dít?“ zeptal jsem se ho.

„To nevím, jen vás chce vidět první seržant,“ pokrčil voják rameny.

První seržant Cooper seděl ve své kanceláři spolu se dvěma dalšími muži v oblecích, které jsme nikdy předtím neviděl.

Hned jak jsem vstoupil, oba civilové vstali. Jeden z nich si stoupl přede mě a druhý za mě, jako by mi chtěli zahradit cestu.

„Tohle je vojín Katzl,“ oznámil jim seržant Cooper. Obrátil se na mě, „Vojíne, tito pánové jsou od vojenské rozvědky a potřebují si s vámi promluvit.“

„Chápu, první seržante,“ řekl jsem.

„Dobrá, vojíne,“ řekl seržant. „Od této chvíle jste až do odvolání uvolněn ze služby na klinice.“

 

*

 

Dva muži v civilu mě odvedli a posadili do neoznačeného auta venku na parkovišti. Jeden řídil a druhý mi vzadu dělal společnost. Naštěstí se cestou nezapomněli zastavit pro kávu.

Co se děje? Chtějí mi snad nabídnout práci u rozvědky? Protože umím česky?

Zastavili u opuštěné jednopatrové budovy a zavedli mě do místnosti bez oken.

Rozhlédl jsem se okolo. Zajímavá architektura—vypadalo to jako výslechová místnost na policejní služebně. Šedivě natřené zdi z betonových tvárnic, bytelné ocelové židle a stoly ze čtyřicátých let, které přežily celá desetiletí státní služby. Tohle by odolalo i hurikánu. Nebo pokusu vězně o útěk. Zjev místnosti měl zřejmě dotyčného správně naladit na výslech. Tím, že ho pořádně znervózní. Aha, takže práci u rozvědky mi tu asi nabízet nebudou.

Na mě ale takové prostředí mělo opačný účinek. Nevím proč, ale úplně jsem se uklidnil a ponořil se do příjemných myšlenek.

„Chlape, posloucháte mě vůbec?“ mé myšlenky hrubě přerušil jeden z civilů.

„Promiňte, pane,“ řekl jsem.

„Mně pane neříkejte,“ řekl. „Jsem seržant Bergman, zvláštní agent CID.“ Pane se v americké armádě oslovovali pouze důstojníci.

Seržant mi ukázal svůj odznak a průkaz. CID—Služba kriminálního vyšetřování armády Spojených států. Tato služba vyšetřuje trestné činy vojáků.

„A toto je kapitán Hicks z vojenské zpravodajské služby,“ seržant Bergmann ukázal na druhého muže. Vojenská rozvědka nebo nejspíše kontrarozvědka.

„Dávejte pozor, vojíne,“ pokáral mě kapitán rozvědčík.

Až teď jsem si všiml stohu složek a nahrávacího zařízení na stole přede mnou.

Seržant z kriminálky mně podal jeden ze svazků.

„Tohle si přečtěte,“ řekl.

Přečetl jsem si to. Složka obsahovala mé osobní a vojenské údaje.

„Souhlasí to?“ zeptal se seržant z kriminálky.

„Ano, seržante, souhlasí.“

„Víte, proč jste tady?“ zeptal se nepříjemným tónem kapitán rozvědky.

„Ne, pane,“ řekl jsem. „Nepochybuji však, že mi to dříve či později sdělíte, pane.“

„Tohle na mě nezkoušejte,“ rozvědčík zvýšil hlas. „Jste v pěkném průšvihu.“

„To já přece dobře vím, pane,“ řekl jsem mu. „V průšvihu jsem už několik let, ale možná byste to mohl trochu upřesnit, pane.“

Rozvědčík se polil horkou kávou a na tváři seržanta z kriminálky se objevil pobavený úsměv. Rychle ho potlačil.

„Tak dobře,“ řekl po chvíli seržant. „Necháme těch komedií, ne? Řeknu vám to na rovinu. Nejsme tady, abychom vám ublížili. Naopak vám chceme pomoct, ale taky musíte pomoct vy nám. Zeptáme se vás jen pár otázek a vy nám na ně po pravdě odpovíte. Je to fér?“

„Ano, seržante,“ polkl jsem. Spíše než fér to znělo děsivě.

Rozvědčík si mezitím utřel kávu ze saka a převzal výslech. Výslech tomu v protokolu neříkali, bylo to „interview,“ tedy rozhovor nebo pohovor. Američané si potrpí na hezká slova.

„Tak dobře,“ začala rozvědka. „Zanechme formalit a promluvíme si otevřeně jako přátelé, ano? Kde jste byl přesně před měsícem?“

„Ahá, tak o tom to všechno je,“ vydechl jsem úlevou. „Před měsícem jsem byl na dovolené v Německu a Rakousku.“

„Ano, příteli, právě o tom to všechno je,“ řekl rozvědčík. „Tak vy jste nám jel na dovolenou do zahraničí. Věděl jste vůbec, že podle vojenských předpisů jste k tomu měl mít povolení velitele útvaru? A že jste měl k tomu účelu vyplnit příslušný formulář?“

Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval, „Měl jste povolení velitele? Vyplnil jste ten formulář? Jak to teda bylo?“

„Ne, pane, to ne, o žádném povolení nebo formuláři jsem nic nevěděl,“ řekl jsem. „Jen jsem si zažádal o dovolenou a jel jsem.“

Nikdy jsem se příliš netrápil s papírováním, byl jsem v tom tehdy lajdák. Jednou jsem dokonce dostal pokutu za nevyplnění daňového přiznání.

„Tak zaplaťpánbůh, že se to vysvětlilo,“ řekl jsem. „Já už pomalu myslel, že mě chcete obvinit z nějakýho zločinu a tohle všechno je kvůli nevyplněnýmu papíru. Budu mít z toho nějaký problémy?“

„To je na veliteli,“ řekla rozvědka. „My mu to ale ani říkat nemusíme, nás totiž žádné formuláře nezajímají. Co nás zajímá je, proč jste do toho Německa a Rakouska cestoval.“

„No, protože se mi stýskalo a chtěl jsem na chvíli vidět domov…“

„COŽE!“ vyhrkla rozvědka. „Vy jste byl taky v Československu?“

„Ale kdepak, pane,“ protestoval jsem. „Kdybych jel do Československa, tak mě tam hned zavřou a těžko by mě pak pustili zpátky ven.“

„Anebo možná pustili,“ vložil se do rozhovoru seržant z kriminálky. „Možná vám tam něco nabídli. Třeba se sem vrátit a být jim nápomocen?“

Až teď jsem pochopil vážnost situace. Oni si snad myslí, že dělám pro československou rozvědku. Jednou nevyplním nějaký papír a je průšvih. A pořádný.

„To si děláte srandu?“ řekl jsem. „Vy si myslíte, že jsem nějakej špión? Nejste trochu paranoidní?“

„Možná jsme paranoidní,“ řekla rozvědka. „Jsme za to nakonec placeni, a budete se divit, kolikrát máme pravdu. I když vy se asi divit nebudete.“

Mýlil se, z údivu jsem nevycházel.

„Tak dobře,“ řekl seržant z kriminálky. „Připusťme, že do Československa jste nejel. Co jste tedy myslel tím, že jste se chtěl podívat domů?“

„Domů do Evropy,“ odpověděl jsem. „Stýskalo se mi po ní.“

„To mi nedává smysl,“ řekl rozvědčík. „Jako vojín zrovna moc nevyděláváte. Proč vyhodit takový prachy za deset dní výletu? Já sám si ze svého platu jezdit do Evropy dovolit nemůžu.“

„Jenže pane, Evropa není váš domov,“ řekl jsem. „A pak, pane, já se o peníze moc nestarám.“

„O peníze se nestaráte?“ přidal se seržant z kriminálky. „Proč? Máte jich dost? Protože vám kromě armády platí ještě někdo jiný?“

„Ne, seržante, peníze mě prostě nezajímají.“

„Co vás teda zajímá?“ řekl rozvědčík. Zřejmě jako Američan nemohl chápat, že peníze nejsou pro někoho tou hlavní hodnotou.

„Vás toho asi moc nezajímá, co?“ pokračoval. „Trochu jsme se poptali po základně. Nikam nechodíte, skoro s nikým se nebavíte a nemáte ani přítelkyni. Pročpak asi? Protože dobře víte, že jste v průšvihu a nechcete do něho dostat jiné?“

Pravda, na základně jsem vedl trochu osamělou existenci. Ve volném čase jsem mluvil jen s několika vojáky, kteří měli podobné zájmy, jezdil jsem na kole do blízkého městečka Hinesville, na základně jsem chodil do knihovny a hodně jsem četl. Občas jsem zajel do historického přístavního města Savannah, tedy pokud tam zrovna někdo jel autem a nabídl mi svezení. Neměl jsem totiž ještě ani auto a ani řidičák.

„Sami přece dobře vidíte, že se na týhle základně toho moc dělat nedá,“ řekl jsem. „Když si myslíte, že jsem samotář, tak budiž. Rozhodně mými hlavními koníčky nejsou se o víkendu zpít a vyspat se s jakoukoliv ženskou. Proti alkoholu vůbec nic nemám, sám se občas rád napiju a proti sexu taky ne. Problém v jednotce je, že těch pár holek, co tam máme, jsou buďto lesby nebo dají každýmu,“ řekl jsem. „Nehodlám něco chytnout. Spokojeni?“

„Nejsme tady kvůli spokojenosti,“ zavrčel rozvědčík.

„Tak proč tu jsme, pane?“ zeptal jsem se. Asi jsem je zbytečně provokoval.

Kapitán rozvědky se podíval na seržanta z kriminálky a kývl. Seržant mi podal tenký svazek listin. „Přečtěte si první stranu dole,“ řekl suše.

Četl jsem, „Nepovolený kontakt s cizí zpravodajskou službou.“

„Spokojen?“ sžíravě se zeptal seržant z kriminálky.

Ne, spokojen jsem vůbec nebyl. Navíc jsem začínal mít chuť na oběd. Toho dne zrovna v jídelně měli steaky a mušlovou polévku.

„Nebyl by oběd?“ zeptal jsem se. Čekal jsem, že mě rozvědčík nebo seržant za mou drzost seřve, ale rozvědčík se kupodivu podíval na hodinky a řekl, „Ano, to je dobrý nápad. Dáme si přestávku na oběd.“ Konečně rozumná řeč.

„Odvezu vás na oběd, a pak se sem vrátíme,“ informoval mě seržant z kriminálky.

„Vy si fakt myslíte, že bych vám chtěl utéct?“ zeptal jsem se seržanta v autě na cestě do jídelny.

„To ne,“ řekl seržant. „Ale předpisy jsou předpisy. SOP—standardní operativní postupy—jako všechno v armádě nebo i jinde ve státní službě, znáte to. Ty musí dodržovat každý, včetně mě a vás. Proto vás chci požádat, abyste o tomhle během oběda nemluvil. Budeme dělat, že jsme staří známí. Rozumíte?“

„Ano, seržante,“ souhlasil jsem. Začínalo mě to bavit. Bylo to zajímavější než nuda na vojenské klinice. Na to, že jsem byl podezřelý z nepovoleného kontaktu s cizí rozvědkou, jinými slovy ze špionáže, jsem v tu chvíli nějak pozapomněl.

 

*

 

„Tak tohle je to nejlepší, co jsem kdy v armádě jedl,“ pochvaloval si oběd seržant z kriminálky.

„Já taky, vždy se sem těším,“ souhlasil jsem. „Kdo tuhle jídelnu vede, je génius.“

Jídelna ve vojenské nemocnici a klinice Winn Army Hospital se vyrovnala nejlepším restauracím. Výběr z několika hlavních chodů, polévek, salátů, ovoce, zmrzlin a snad z čehokoliv, co jste si mohli představit. Na stolech svítily nažehlené ubrusy a všude bylo vzorně čisto. Zajímavou tradicí jídelny bylo, že jednou za čas si s běžným personálem místo vyměnili důstojníci, kteří nás pak obsluhovali ve společenských modrých uniformách. Tak si vyzkoušeli, jaké to bylo být jejich podřízenými.

„Chodí sem velitel základny, pár generálů a všichni vojenští doktoři. Mají mlsné jazýčky,“ pokračoval jsem. „Jediný problém je, že od té doby, co sem chodím jsem přibral přes deset kilo.“ Začínal jsem tloustnout.

„To byste měl trochu ubrat a víc cvičit,“ poznamenal seržant.

„Určitě,“ řekl jsem. „Nevadí, když se vás na něco zeptám, seržante? Nemá to nic společného s problémem dnešního dopoledne.“

„V pořádku,“ souhlasil.

„Jak se vám líbí práce, kterou děláte?“

„Docela ano,“ řekl. „Jako všechno to má své pro i proti. Je to vlastně práce policejního vyšetřovatele. Jsem pořád pryč z domova, musím hodně cestovat, spát v hotelech a žít v pronajatých autech. Pro každého to není. Manželství nebo dlouhodobému vztahu to zrovna moc neprospěje.“

„Myslíte, že bych měl šanci takovou práci v armádě získat?“ zeptal jsem se.

„Nejspíše ano,“ řekl. „Proč ne? Já bych to zkusil. Jen musíme napřed dořešit tu vaši záležitost.“

 

*

 

Již hodinu jsem zase seděl ve výslechové místnosti. Tentokrát sám, rozvědka a kriminálka se radily někde venku. Chtěli mě znervóznit nebo se poradit, jak na mě dál?

Nevadí, po velkém obědě jsem byl malátný a zavíraly se mi oči. Blaze jsem podřimoval.

„Člověče, nespějete nám tady,“ vzbudil měl hlas rozvědčíka.

„Promiňte, pane,“ omlouval jsem se.

„To nic, a pane mi říkat nemusíte,“ řekla rozvědka. „Poslyšte, asi jsme nezačali úplně šťastně. Jste rozumný člověk a já myslím, že je vás na zubní klinice škoda. Dokážu si vás představit u vojenské rozvědky. Jak by se vám to líbilo?“

„Moc,“ řekl jsem, ale byl jsem ve střehu. Tohle mně připomínalo policajtské metody z Československa. Výhružky střídají sliby, sliby pak výhrůžky. Je to všude stejné.

Před obědem byl rozvědčík ten zlý a seržant ten hodný. Najednou byli oba hodní.

„Určitě vám s tím pomůžeme. Chtěl jste do Německa, a to by také šlo zařídit,“ řekla rozvědka. „Jenže napřed musíme dořešit tuhle věc. Zkuste si z toho výletu do Evropy vzpomenout na úplně všechno. Možná víte něco, co je důležité, a přitom si to ani nemusíte vůbec uvědomovat. Souhlasíte?“

„Ano.“

„Ok, takže během vaší dovolené v Evropě jste do Československa nejel?“ rozjela nový výslech rozvědka.

„Ne.“

„Dobře,“ řekla kriminálka. „Co by se vám stalo, kdybyste do Československa jel?“

„Asi by mě zatkli a zavřeli.“

„Proč?“ zeptala se rozvědka.

„Protože kdokoliv zůstane v zahraničí delší dobu bez zvláštního povolení je v očích zákona Československa zločinec.“

„Jak jste se z Československa vůbec dostal?“ zeptal se seržant z kriminálky.

Vyprávěl jsem jim to.

„To muselo být těžké,“ řekl rozvědka. „A oni vás za to odsoudili?“

„Ano, na dva roky nepodmíněně.“

„A proto byste do Československa nejel?“ zeptala se kriminálka.

„Ne, tedy mimo jiné,“ odpověděl jsem. „Teď bych tam ovšem měl ještě další problém.“

„Jaký?“ zeptala se kriminálka.

„Třeba to, že sloužím v U.S. Army,“ vysvětloval jsem. „Za to bych tam mohl dostat až dalších pět let basy. Navíc by mě mohli mít za špiona.“ Jako vy tady, pomyslel jsem si.

„Byl jste někdy v Rusku?“ zeptala se znenadání rozvědka.

„Ano, v roce 1983 jsem navštívil Leningrad.“

„To bylo rok předtím, než jste opustil Československo?“ zeptala se kriminálka.

„Ano.“

„Proč jste jezdil do Ruska?“ chtěla vědět rozvědka.

„Proč asi? Proč lidi někam jezdí? Chtěl jsem vidět, jaké to tam je,“ řekl jsem. „Navíc Sovětský svaz byl jedním z mála míst, kam jsme z Československa mohli jezdit.“

„Jaké to v Rusku bylo?“ zeptala se kriminálka.

„Lenigrad je nádherné město a lidé byli hodní. Jinak tam byla celkem bída a těch lidí mě bylo líto. Užili si svoje. Možná se tam sami někdy podíváte.“

„To asi ne, na to nemám peníze,“ zalitoval seržant.

„Hmm, ledaže bych tam jel služebně…“ zasnil se na vteřinu rozvědčík, ale rychle se vrátil do reality. Nebo spíše do své reality. „Jak jste tam jel? Sám nebo s někým?“

„Byl to podnikový zájezd.“

„Podnikový? Co to bylo za podnik?“ zeptal se seržant z kriminálky.

„Podnik, pro který jsem v roce 1983 pracoval. Kniha Praha, tedy prodej knížek.“

„Aha, tak knížky,“ řekl rozvědčík. To měla být otázka?

„Zkusil vás v Rusku někdo zkontaktovat?“ ptal se dál.

„Ano, vlastně ano,“ řekl jsem. „S kamarádem jsme se tam seznámili se dvěma holkama…“

„A byly hezký?“ skočil mi do řeči seržant z kriminálky.

„Byly,“ řekl jsem. Připadal jsem si jako Švejk na výslechu u vachmajstra v Putimi. Asi měl s rozvědkou své zkušenosti i autor Dobrého vojáka Švejka Hašek.

„KGB často používá hezké ženy,“ řekl rozvědčík.

„Ale my jsme tam s nimi rozhodně žádnou špionáž neprováděli,“ zasmál jsem se. V jakém světě to ti pánové žili? Ve světě, kde byl každý špión?

„Tak nám ještě povězte trochu víc o těch holkách,“ vyzval mě seržant z kriminálky a pohodlně se usadil.

V šest večer rozvědka „pohovor“ ukončila. Když se dobře bavíte, čas letí.

Pokračovali jsme další den. A pak další a další. A další. A pak další týdny.

 

*

 

„My s ním snad nehneme,“ zaslechl jsem jednoho vyšetřovatele po týdnech výslechů. Stal jsem se buďto opravdu podezřelým ze špionáže nebo učební pomůckou americké vojenské rozvědky.

S rostoucím časem přicházeli noví vyšetřovatelé se stále vyššími hodnostmi.

Donekonečna jsem odpovídal na všechny jejich otázky. Za několik týdnů toho o mě věděli více než já sám.

„Jste ochoten se podrobit zkoušce na polygrafu?“ zeptal se jednoho odpoledne jeden z vyšetřujících.

„Co je to polygraf?“ zeptal jsem se.

„Polygrafu se lidově říká detektor lži,“ vysvětlil.

„Ano, s tím souhlasím.“ O „detektoru lži“ jsem mnoho slyšel. Někdo tvrdil, že polygraf ve většině případů fungoval, někdo jiný zase, že byl nespolehlivý. V každém případě nebylo možné výsledky vyšetření na polygrafu použít jako důkaz u amerických soudů.

Co jsem mohl ztratit? Pokud polygraf funguje, pak budu v myslích vyšetřovatelů očištěn, a pokud nefunguje, tak se toho moc nezmění.

 

*

 

„Toto je zvláštní agent Harris ze CID. Provede vaši zkoušku na polygrafu,“ informoval mě kapitán Hicks z vojenské rozvědky a ukázal na muže v obleku ve středním věku.

„Těší mě,“ řekl jsem.

„To uvidíme,“ řekl agent Harris. Zaslechl jsem výhružný tón?

Na stole jsem uviděl zařízení, které se podobalo EKG, zařízení na diagnostiku srdečních problémů. Polygraf také sestával z bedny s knoflíky a dlouhými zahnutými jehlicemi, které psaly na arch papíru.

„Vysvětlím vám, jak polygraf funguje,“ řekl agent Harris. „Zeptáme se vás nějakou otázku a vy odpovíte buďto ANO nebo NE a nikdy nic jiného. Rozumíte?“

„Ano.“

„Když budete odpovídat, polygraf bude měřit vaše tělesné reakce, jakými jsou srdeční rytmus, krevní tlak nebo pocení. Když zalžete, vaše srdce bude bít o něco rychleji, váš krevní tlak se zvýší a budete se více potit. Polygraf to všechno spolehlivě zaznamená. Rozumíte?“

„Ano,“ řekl jsem. Zdálo se to jednoduché, až podezřele jednoduché. Nebyl to nějaký trik?

„Jste připraven?“ zeptal se agent Harris. „Můžeme začít.“

„Ano.“

„Tak se posaďte na tuhle židli,“ vyzval mě. „Nebojte se, nebude to nepříjemné. Jen jako vyšetření u doktora.“

Pak mně na hrudník dal nějaké hadičky na měření srdeční aktivity, na prsty u rukou destičky na měření pocení a kolem mé paže pásku na měření krevního tlaku.

„V pořádku? Není to moc těsné?“ zeptal se.

„Ne, v pořádku.“

„Teď vám ukážu, jak to celé funguje,“ řekl. „V duchu si vyberte číslo mezi jedničkou a desítkou a neříkejte mi ho. Budu se vás ptát na jednotlivá čísla a vy mi vždy odpovídejte NE. V jednom případě tedy zalžete. Rozumíte?“

„Ano.“

Vybral jsem si šestku.

„Připraven?“

„Ano, připraven.“

„Je číslo, které jste si zvolil jednička?“ začal zkoušku.

„Ne.“

„Je to dvojka?“

„Ne.“

„Trojka?“

„Ne.“

„Čtyřka?“

„Ne.“

„Pětka?“

„Ne.“

„Šestka?“

„Ne,“ zalhal jsem.

„Sedmička?“

„Ne.“

„Osmička?“

„Ne.“

„Devítka?“

„Ne.“

„Desítka?“

„Ne.“

„Výborně,“ pochvaloval si agent Harris. „Zalhal jste o jednom čísle. A bylo to číslo šest! Souhlasí?“

„Ano, to souhlasí. Byla to opravdu šestka,“ řekl jsem. Že by to fungovalo? Pokud ano, pak budu brzy volný.

„Tak vidíte,“ řekl agent Harris. „Polygraf funguje spolehlivě.“

„To jsem rád.“

„To uvidíme,“ řekl agent Harris. „Teď zkusíme test naostro. Připraven?“

„Ano.“

„Pracoval jste někdy pro rakouskou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro belgickou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro britskou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro bulharskou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro kanadskou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro čínskou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro dánskou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro holandskou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro finskou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro francouzskou rozvědku?“

„Ne.“

Zřejmě to bral podle anglického seznamu všech možných zemí.

„Pracoval jste někdy pro německou rozvědku?“

„Myslíte východní nebo západní Německo?“ zeptal jsem se.

„STOP! Do prdele,“ zaklel agent Harris. „Teď to musíme dělat celý znova. Pamatujte si, odpověď je vždycky jenom ANO nebo NE.“

Začali jsme znovu.

Když se agent Harris propracoval k Německu, zeptal se, „Pracoval jste někdy pro východoněmeckou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro západoněmeckou rozvědku?“

„Ne.“

Agent Harris se pak musel podívat na seznam zemí. Zeměpis nebyl silnou stránkou Američanů.

„Pracoval jste někdy pro řeckou rozvědku?“ pokračoval.

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro maďarskou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro izraelskou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro italskou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro norskou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro polskou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro portugalskou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro rumunskou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro jihoafrickou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro sovětskou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro španělskou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro švédskou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro švýcarskou rozvědku?“

„Ne.“

„Pracoval jste někdy pro tureckou rozvědku?“

„Ne.“

„Prozatím to stačí,“ řekl a chvíli si něco v rohu šeptal s rozvědčíkem.

„Tak dobrá,“ začal agent Harris. „Jsou tady jen nějaké nejasnosti. Musíme ten test zopakovat. Jen tak si budeme jistější. Připraven?“

„Ano,“ řekl jsem. To zase bude dlouhý den.

 

*

 

Test na polygrafu jsme nakonec zopakovali několikrát.

„Něco vám ukážu,“ řekl agent Harris. „Podívejte se na tuhle popsanou archu papíru.“

Viděl jsem archu papíru popsanou vlnovkami jako nějaký graf. Některé byly vyšší než jiné.

„Vidíte tento výkyv?“ ukazoval na vlnovku lišící se od ostatních výškou.

„Ano.“

„To je vaše reakce na jednu mou otázku,“ řekl. „Hádejte, co to bylo za otázku?“

Netušil jsem.

„To byla otázka, zda pracujete pro sovětskou rozvědku,“ sdělil mi nadšeně.

„To mě překvapuje,“ řekl jsem. Takže buďto ten „detektor lži“ pořádně nefungoval nebo to byl nějaký psychologický trik.

„Jestli jste si myslel, že porazíte polygraf, tak se nedivím, že jste překvapený,“ řekl agent Harris. „Lhal jste a polygraf vás usvědčil.“

„Nenapadlo vás náhodou, že mě otázka o sovětské rozvědce mohla znervóznit?“ namítl jsem. „Když si uvědomíte, odkud jsem?“

„Tak to není,“ prohlásil agent Harris. „Ne, tak polygraf nefunguje. Jen zaznamenává pravdu nebo lež a vy jste lhal.“

„Jste mužem silného přesvědčení,“ poznamenal jsem.

„To jsem,“ řekl hrdě. „Polygrafu stoprocentně věřím. Poly nelže, lžou jen lidi.“

„To pro dnešek stačí,“ rozhodl důstojník rozvědky, který vše sledoval. „Odvezeme vás teď zpět do baráků.“

 

*

 

„Je po všem!“ křičel na mě při jiném výslechu bělovlasý muž. Oslovovali ho ti další dva vyšetřovatelé generále? Nebo jsem se přeslechl? Nesdělil mi ani své jméno a ani svou hodnost.

„Skončil jste!“ křičel dál. „Dostali jsme vás! Neprošel jste polygrafem a celou tu dobu výslechům odoláváte.“

Takže to již nebyly pohovory, ale výslechy. Konečně nazývali věc pravým jménem.

„Ničemu neodolávám,“ řekl jsem. Byl jsem smířen se svým osudem.

„Lžete!“ muž vztekle vyskočil ze židle. „Tohle může vydržet jedině profesionál! Někdo, kdo je vyškolený v protivýslechové metodice.“

Ukázal na mě, „Jen se podívejte, jak tady sedíte, jak máte položené ruce. Tato technika odolávání výslechu je typická pro KGB. Vy jste KGB!“

Šlo to od deseti k pěti. Již jsem podle nich nebyl příslušník československé rozvědky, teď jsem byl pro změnu příslušník sovětské rozvědky. Bylo to jako ve špatném špionážním románu.

Nic jsem neříkal. Co také na něco takového říkat?

Promluvil jeden z dalších dvou vyšetřovatelů, „Teď máte poslední šanci se zachránit. Víte, jaký je trest za vyzvědačství?“

„Ne.“

„Postavíme vás před vojenský soud a ten vám může dát až doživotí,“ poučil mě. „Nebo i trest smrti.“

„A něco vám řeknu, pane KGB,“ opět začal bělovlasý muž. „Já jsem v životě chytil hodně vyzvědačů a když nějakého vidím, tak ho hned poznám. Vy jste možná vlastenec a pracujete pro svou zem, ale já jsem americký vlastenec a udělám všechno, abych tuto zem ochránil před lidmi jako jste vy!“ zase se rozpálil. „A postarám se, aby lidi jako vy zmizeli z povrchu země.“

„Dovolte mi promluvit, pane,“ řekl jsem poté, co se bělovlasý muž trochu uklidnil.

„Tohle už trvá příliš dlouho,“ pokračoval jsem. „Rád bych teď učinil úřední prohlášení. Budete to nahrávat?“

„Ano, ovšem,“ ubezpečil mě jeden z vyšetřujících.

„Je načase, abyste nám řekl pravdu,“ řekl bělovlasý muž s nenávistí v očích.

„Bude to pravda a nic než pravda, pane,“ ujistil jsem ho.

„Tak spusťte,“ vyzval mě bělovlasý muž.

Místnost ztichla.

„Pane, při veškeré úctě si myslím, že jste plnej sraček,“ prohlásil jsem.

Bělovlasý muž zalapal po dechu, druhému vyšetřovateli ztuhl výraz na tváři a třetí vyšetřovatel měl co dělat, aby se nezačal smát.

Výslech pro ten den skončil.

 


Znak sovětského Výboru státní bezpečnosti – KGB, zdroj: Wikipedia


Znak vojenské rozvědky Armády Spojených států, zdroj: Wikipedia


Polygraf či tzv. detektor lži, zdroj: Wikipedia


Vojenská nemocnice Winn Army Hospital, Fort Stewart, stát Georgia, zdroj: Army Mil

4 komentáře u „Vy jste KGB!

  1. Doufam,ze se pan Katzl na me zlobit nebude;on si tuto slamastyku celou zavinil sam…
    Vzdyt on opravdu podezrely byt mohl – vojin US Army,ktery v USA pobyva jen trochu dele nez rok,obcanstvi zeme jeste nema a prilis mnoho penez nevydelava…Ostatne receno,nevim sice,jak dlouho pan Katzl cekal v Rakousku na emigraci do USA,ja ale cekal v Latine u Rima na Kanadu 10 mesicu,coz si on za tu dobu neuzil Vidne a Rakouska dost a dost?! To opravdu nemuselo dopadnout dobre – statni organy si spise dovoli na emigranta,ktery v zemi nikoho nema,dobre vedice,ze jim to spise projde – nikdo se za nej brat nebude…Vzdyt ta VKR si dukazy klidne mohla i vyrobit sama…
    V roce 1988 jsem cetl v Demokracii v exilu vydavane v NSR o tragickem osudu jednoho ceskeho emigranta (jmeno uz jsem zapomnel)…V roce 1970 opustil CSSR na zavesnem kluzaku a pote zil v USA,stat Oregon. V roce 1987 na nej policie hodila nevyresenou dvojnasobnou vrazdu,dobre vedouce ze si to muze dovolit – ten Cech anglicky neumel a rodinu v USA nemel, byl odsouzen na dozivoti a ve vezeni spachal sebevrazdu. Takze pan Katzl mohl take tak skoncit…

    Co mel tedy pan Katzl dle me delat?! Mel se chovat umerne svemu spolecenskemu postaveni neprilis majetneho vojina US Army a radeji tech 10 dni stravit poznavanim teto krasne zeme – jezdit autobusem Greyhound (Sedivy honici pes) od jednoho konce USA k druhemu;existuje pas na 7 a 14 dni a cestujici si muze jezdit non stop kudy chce. Sam jsem cele USA takto dukladne projezdil. Pravda,do Udoli smrti ci do Yosemitskeho narodniho parku se clovek autobusem nedostane, ale i tak jsem videl dost a dost….Nad takovymto pocinanim by se VKR vubec nepozastavila a neptali by se,jestli mu na autobus nahodou nedala sovetska kontrarozvedka…Autobusem v USA jezdi opravdu jen ty nejchudsi – cernosi,studenti,vojaci a namornici. Vsak i ridici samotni jsou vetsinou cernosi a vsiml jsem si,jak maji cerni cestujici opravdu vysoke I.Q.,mnohem vyssi nez belosi…Proc nestoudne vyhazovat penize za kufry ci tasky,kdyz lze najit vetsi krabici uplne zadarmo a hned je na chlast a na drogy!
    Nejhorsi na celem cestovani byla sikana na hranicnim prejezdu z Kanady do USA pobliz americkeho mesta Buffalo,bylo to mnohem horsi nez vyslech americkou VKR,celnici se mnou nekdy jednali jako s nekym,kdo jim tam prijel zustat nacerno ci shanet praci nacerno!…Jednou jsem byl v poslednim nocnim autobuse Toronto – Buffalo jeden jediny cestujici do USA a vyslech trval snad 2 hodiny! Vyprazdnit kapsy a penezenku, sam si spocitat svoje penize! A pak nasledovaly otazky lehce zvysenym hlasem…Kde v Torontu pracuji? Jak dlouho tam pracuji! Proc chci videt New Orleans? Proc jsem si s sebou nevzal kanadsky ridicsky prukaz?! Proc bych si ho mel brat,kdyz budu cestovat autobusem? Proc nemohu ukazat jizdenky Greyhoundu? Ty se prece v Kanade neprodavaji,pouze v USA? Proc nemam zajistenou nekde rezervaci v hotelu? Proc jsem si s sebou nevzal vice zavazadel?
    Vzdyt ja jsem prece jel pouze na tyden a nevedel jsem,kdy se do ktereho mesta dostanu…Nakonec rekl celnik znacne nevrlym hlasem,ze s tak pochybnym cestovnim dokladem,jako je kanadsky pas,by me tam snad ani poustet nemel a volal sveho nadrizeneho. Ten se jaksi dovtipil,ze jeho podrizeny to ponekud prehnal,usmal se na me a popral mne stastnou cestu…
    Ale ne kazdy se takto choval a ja jsem si priste preventivne bral s sebou ustrizky platebnich seku,aby celni organy vedeli,kde pracuji a kolik vydelavam…Na otazku,kam jedu,jsem pokazde rekl ze na Floridu, Tampa Bay ci Daytona beach. Co se ubytovani tyce,uz mam zajistenou rezervaci v hotelu Red Roof Inn (Hostinec s cervenou strechou) ci v Sunshine Inn (Hostinec slunecniho svitu).
    Ta rezervace je samozrejme nesmysl – vzdyt na Floride je vsude tolik hotelu a motelu,ze by se tam klidne mohla ubytovat i cela armada. Ale ucel prostredky sveti,americke celniky to uspokojilo a uz se nikdy neptali proc a nac,vyprazdnovat kapsy a prepocitavat sve vlastni penize jsem jiz nikdy nemusel…Snad se pan Katzl na me zlobit nebude a pochopi,do ceho se mohl dostat a cemu unikl…
    Dobrou noc preje Jarda z Toronta

    1. Jardo, nejenže se na Vás nezlobím, ba naopak Vám dávám za pravdu! Jezdit na dovolenou do Evropy jako americký voják a navíc jako cizinec z východní Evropy byla z mé strany velká lehkomyslnost. Mohlo to opravdu dopadnout mnohem hůře.

      Zaujal mě Váš příběh o cestování z Kanady do USA. Znám několik lidí, včetně rodilých Američanů, kteří měli úplně stejnou zkušenost. Jen z opačné strany. Kanadští úředníci je grilovali hodiny a někdy je odmítli do Kanady vpustit. Inu, ve státní byrokracii se asi mnohdy najdou ti nejrůznější týpci.

      Z floridského Palm Harbor zdraví Mirek Katzl

      (S ženou pendlujeme mezi Prahou a Floridou.)

  2. Souhlas. Někteří z těchto amerických hochů všude viděli nepřítele, když ne třídního, tak alespoň vnějšího či vnitřního. Což bylo asi totéž v bleděmodrém. Vojáci nad některými z nich mohli jen kroutit hlavou.

    Samozřejmě, mezi americkými kontráši byly rozdíly. Asi jako všude. Někteří z nich byli původním povoláním kriminální vyšetřovatelé. Profesionálové. Jiní však byli „politicky vyspělí jedinci.“ A ti mnohdy příliš rozumu nepobrali.

  3. Při čtení tveho příběhu jsem se královsky bavil. Jímá mě totiž předtucha, že metody demokratické a americké VKR se v 80’s až tak moc neliší od metod totalitní a československé VKR.

    Sám jsem v době, kdy jsem nosil uniformu Pohraniční stráže ČSSR, pár výslechů u kontrášů zažil. Ne snad kvůli ideodiverzi, ale protože jsem byl mladý a neklidný, no a neustále lítal v nějakém průšvihu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.