Svoboda nebo basa?

Letiště Tivat, Černá Hora, Jugoslávie, 14. srpna 1984

 

Passenger Miroslav Katzl please step out of the plane and report to the personnel outside.”

Moje angličtina je sice slabá, ale hlášení kapitána rozumím. Mám vystoupit z letadla a venku se někomu hlásit. Nebo se mi to jen zdá?

„Opakuji, cestující Miroslav Katzl, vystupte z letadla a hlaste se personálu venku.”

Nezdá se mi to. Jak mě ale tak rychle našli?

A jak se to vůbec mohlo stát? Jugoslávie je sice komunistická země, ale neutrální, a občany ČSSR na Západ přece pouštějí. Asi mám špatné informace.

Teď mě pošlou zpátky do komunistického Československa. A tam? Trestní zákon Československé socialistické republiky slibuje až pět let vězení za opuštění ČSSR bez povolení úřadů.

Pravda, v mém případě jen za ubohý pokus, ale to vyjde nastejno. Určitě se už nějaký úchylný vězeň těší jak mně, mladému klukovi natrhne zadek. A pokud kdy vylezu z kriminálu živý, pak můžu na zbytek života zapomenout na slušnou práci. Pěkné vyhlídky.

Zatracená smůla. Těšil jsem se na svobodu a dobrodružství a teď je po svobodě. Dobrodružství mě sice čeká, ale jiné, než jaké jsem plánoval.

„Vole!” nadávám si. „Co teď? Mysli!”

„Cestující Miroslav Katzl, vystupte prosím z letadla a hlaste se personálu venku.”

Zase ten protivný kapitán. Copak neví, že tu nejsem?

To je nápad! Budu dělat, že tu nejsem.

Funguje to plných deset vteřin. Pak se k mé řadě sedadel blíží muž v modré uniformě.

Čas uznat prohru.

Vstávám a jdu mu uniformě vstříc.

„Mister Katzl?” ptá se uniforma smutně. Nebo jen otráveně?

Kývnu.

Uniforma ukazuje na východ z letadla.

Dobrá, vstupuji na schůdky z letadla. Venku je nádherně modré nebe. Kdy zase takové nebe uvidím?

Scházím po schůdcích a dole vidím dva muže v montérkách.

Jeden z nich ukazuje na zavazadla na asfaltu.

„Herr Katzl? Nach Frankfurt oder nach Belgrad?” ptá se mě německy.

Jak do Frankfurtu nebo do Bělehradu?

Pak mi to dojde. Zavazadla, na které muž ukazuje patří mně. Chce vědět, zda je má naložit do tohoto letadla na Bělehrad. Já pitomec je zapomněl označit.

„Nach Belgrad,” pípnu v němčině.

„Dankeschön,” zubí se muž v montérkách.

Obracím se a pomalu jdu po schůdkách nahoru. Podlamují se pode mnou kolena.

Není to nějaký trik?

Zpět v letadle dopadám na své sedadlo.

Za několik minut se zvedáme ze země.

Letíme na Bělehrad.


Letiště TivatČerná Hora v roce 1984

Zdroj: Twitter


Tivat, Černá Hora

Zdroj: Pixabay


Jak se cestovalo z ČSSR na Západ?


Ukázky z knihy

Recenze čtenářů knihy Jak se (ne)stát Američanem

Čtivé, zajímavé a opravdové. Připomenutí osudu mnoha Čechoslováků vyrůstajících v druhé polovině 20. století.

Kniha je dobře napsaná, má spád. Pohled autora se nevyhýbá kontroverzním tématům, kniha je poučná a opravdová. Doporučuji přečíst. Mladším k poučení, starším k připomenutí. Odkaz na recenzi


Vtipné, čtivé, inteligentní ! Jedná se o zajímavý a především výstižný pohled do zblblých časů druhé poloviny 80. a začátek 90. let minulého století a to z obou pólů ideově rozděleného světa té doby. Opravdu jsem se od začátku až do konce moc bavil… Odkaz na recenzi


Velmi poutavě napsáno, atraktivní lokalita. Odkaz na recenzi


FOTOGALERIE


Když jsem z ČSSR  v roce 1984 zdrhnul, udělal jsem to přes Jugoslávii. Nechtěl jsem riskovat zadržení či zranění na západních hranicích Československa, a již vůbec ne basu. Navíc jsem vůbec nevěděl, jak to tam chodilo.

Ale dlouho mě to zajímalo. Dnes je to ovšem jen vojenská historie. Byť ne tak dávná. A také proto jsem se zeptal svého kamaráda Zdeňka, jak to na těch západních hranicích opravdu chodilo. Zdeněk v 80. letech sloužil na tzv. Trojmezí. To byla oblast, kde se stýkaly hranice Československa, východního a západního Německa.

INTERVIEW S POHRANIČNÍKEM

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.