V sedm hodin ráno mě probudily nějaké dělbuchy. A nejen mě.
„Co se děje?” zeptal jsem se Pavla.
„Venku po sobě střílí nějaký Albánci a četníci,“ řekl.
Vyšli jsme na chodbu a vykoukli na dvůr. Dva četníci ozbrojení pistolemi se kryli za popelnicemi. Zazněly další výstřely.
Za několik minut vše ztichlo. Albánci se vzdali.
Být četníkem v lágru tedy nebyla až taková legrace, jak jsem si myslel.
„Dědo, a tys povídal, že tu násilí moc není,“ obrátil jsem se zpět na pokoji na Gábora, zvaného Děda.
„To také není. Střílení je tady dost vzácné,“ řekl Děda. „Spíš jsou tady někdy boje mezi lágerníky. Ani to se ale nestává moc často. Všiml jsi si někdy, že na fasádě mezi okny ve třetím patře je vyrytý kříž?“
„Ano, co má znamenat?“
„Před pár lety tu byl jeden Čech. Byl to dezertér z cizinecké legie a naprosté hovado.“
„Byl?“
„Ano, každého tady strašně terorizoval a Rakušáci s tím nic neudělali,“ řekl Děda. „Jednou chlapům došla trpělivost, vzali ho a vyhodili z okna. Bylo hned po něm. Víš, čemu tady říkáme Let Jumbo první třídou?“
„Netuším.“
„Když tady někoho zavřou do skříně a tu s ním vyhodí z okna.“
„A pak je ještě druhá třída,“ pokračoval Děda. „To je, když někoho vyhodí okna jen tak bez skříně. Ale spíš se tady jen někdy servou ožralci. Jednou si tady někdo na pokoji zkusil otevřít kšeft s chlastem. Jenže do pár hodin tam vlítla banda chlapů s albánkama a všechno mu rozmlátili. Jeho taky pěkně dobili. Asi konkurence.“
„S albánkama?“
„Aha, ty jsi tu ještě krátce. Tak tu říkáme těmhle,“ poklepal na železnou tyč vojenské postele. „Tyhle tyče tady začali používat Albánci jako zbraň pro boj zblízka.“
„To se máme na co těšit,“ povzdychl jsem si.
„Zase tak strašné to není,“ pousmál se Děda. „Většinou je tady klid.“
Klid? Lidi si zvyknou snad na všechno.
*
Zběhové z francouzské cizinecké legie již tradičně patřili k chovancům Traiskirchenu. Na chodbě jsem potkával jednoho maďarského legionáře, který stěží mluvil. Někde v Africe mu vyřízli jazyk.
Spíše jsem ale znal jiného legionáře. Karol byl chlap jak obr, vyrostl ve slovenských sirotčincích a žil v neustálém strachu z legie. Za zběhnutí mu hrozilo mnohaleté vězení ve Francii, ale hlavně se bál, že by ho legie mohla dostat i v Rakousku. Vyprávěl mi, jak jednou zmlátil francouzského důstojníka a jeho příběhy z Afriky tady vyprávět nechci. Ty by se hodily spíše do hororu.
Když byl Karol opilý—a to bylo často—nejlepší bylo se mu zdaleka vyhnout. Mnohdy pobýval v cele zadržení. Jednou chtěl v blízkém Badenu v opilosti ukradnout kolo a na jeho zadržení muselo být povoláno osm četníků.
Několikrát mně Karol v umývárnách ukazoval, jak by mě jedním pohybem a během vteřiny zabil zlomením vazu. Jednou se mu to málem podařilo.
Karol si v Rakousku přivydělával tím, že u tragických dopravních nehod sbíral mrtvoly a kusy těl. Říkalo se, že si u toho někdy rozbalil oběd a s chutí ho spořádal.
V lágru se Karol bál snad jen jednoho člověka. Ismeta. Ismet byl kluk tureckého původu z Ústí nad Labem a v boji muže proti muži se mu v lágru nikdo nevyrovnal. Byl to opravdový mistr bojových umění. Navíc se s ním dalo mluvit, jednou mi dokonce řekl, že pokud bych měl s někým problém, stačí říct. Naštěstí to nebylo potřeba.
Recenze čtenářů knihy
“Vtipné, čtivé, inteligentní! Jedná se o zajímavý a především výstižný pohled do zblblých časů druhé poloviny 80. a začátek 90. let minulého století a to z obou pólů ideově rozděleného světa té doby. Opravdu jsem se od začátku až do konce moc bavil…”
“Čtivé, zajímavé a opravdové. Připomenutí osudu mnoha Čechoslováků vyrůstajících v druhé polovině 20. století. Kniha je dobře napsaná, má spád. Pohled autora se nevyhýbá kontroverzním tématům, kniha je poučná a opravdová. Doporučuji přečíst. Mladším k poučení, starším k připomenutí.”
“Velmi poutavě napsáno, atraktivní lokalita.”
