Ráj na základně

Vojenská základna Fort Sam Houston, stát Texas, USA, 2. října – 7. listopadu 1986


Nejebejte se mnou a já nebudu vyjebávat s váma,“ hřímal na nás seržant Castro.

Byli jsme na základně v Texasu Fort Sam Houston. Stáli jsme v naší ubytovně, která vypadala jako studentské koleje, jen nás v jedné velké místnosti pobývalo přes padesát. Všichni jsme měli projít pětitýdenním kurzem vojenského zdravotnického zásobování.

Přes první dojem byl seržant Castro hodný člověk. Napadlo mě, zda není příbuzným kubánského Castra, ale Castro je poměrně obvyklé španělské příjmení.

Polovina z nás byli černoši. To mě překvapilo, nikdy jsem neviděl tolik černochů pohromadě. Mladý černý voják z Mississippi mně to vysvětlil, „To je vlastně úplně jednoduchý. Proč jsi sám šel do armády?“

„Protože jsem neměl prachy a byl jsem v prdeli,“ odpověděl jsem.

„Přesně tak,“ přikývl. „Proto jsme tady i my. Já jsem ve vlastním státě nemohl najít práci a na školu jsem neměl peníze. V Mississippi nemohl najít práci ani bílej, natož pak černej. Po pravdě se mi do armády zrovna moc nechtělo, ale zdravotnictví je ok. Alespoň mám nějakou budoucnost.“

Tak tohle byla realita amerických chudých. Armáda pro ně byla cesta ven.

Pro ně a pro mě.

*

Na základně Fort Sam Houston se mi líbilo. Její historie sahá až do roku 1848, což je ve Spojených státech bezmála pravěk. Se zájmem jsem si prohlédl budovu Quadrangle, kde nějaký čas jako vězeň strávil proslulý náčelník Apačů Geronimo. Quadrangle je mohutná kamenná pevnost postavená ve tvaru čtverce okolo strážní věže.

Konečně pořádná budova. Naprostá většina obytných domů se v Americe staví ze dřeva. Při požáru jejich dřevěné domy shoří jak zápalky, termiti je za několik let sežerou a stačí jeden menší hurikán nebo tornádo a je z nich jen hromada třísek. V Americe praštíte pěstí do stěny a uděláte tam díru. Zkusit to v Evropě, tak si zlomíte ruku.

Kdepak, skutečné domy se staví z cihel, kamene nebo železobetonu. Stejně jako pevnost Quadrangle tak vydrží staletí. Možná Američani staví ze dřeva, protože ho mají obrovskou zásobu a je to rychlejší a levnější. Nebo je to i způsobem amerického myšlení a života. Jestli architektura vyjadřuje filozofii života, pak jsou americké domy jen dočasné ubytování a nestojí za větší úsilí.

Co je nakonec celá Amerika, když ne jedno velké parkoviště se spoustou dřevěných baráků okolo? S výjimkou několika velkých historických měst jako New York to všude vypadá stejně. Kde jste, poznáte snad jen podle vegetace a přírody.

Člověk v Americe nikdy neví, kde bude žít za dva roky. Bydlíte někde jeden rok a za rok se musíte stěhovat za jinou prací na druhý konec země.

To je dobré pro kariéru, ale je takový život bez kořenů dobrý pro duši? Není divu, že každý druhý Američan je na antidepresivech a snad každý třetí je duševně nemocný.

*

Stejně jako mnohé jiné americké základny byla i základna Fort Sam Houston samostatné město. Měla vlastní školy, knihovny, restaurace, nákupní střediska, kina, sportovní zařízení, bary… snad vše, co si lze představit, a na rozdíl od mnoha civilních amerických měst to bylo město bezpečné.

Několik prvních měsíců jsem dostával svůj plat v cestovních šecích American Express. Má první výplata činila okolo šest set dolarů, a to bylo víc peněz, než jsem do té doby kdy v Americe měl.

V roce 1986 byl můj měsíční plat vojína okolo šest set dolarů. Na americké poměry to nebylo mnoho, ale k tomu je třeba započítat výhody vojáka z povolání—ubytování pro vojáky a jejich rodiny, jídlo zdarma nebo za symbolickou cenu, zdravotní péče, včetně zubaře, vzdělávání, právní pomoc zdarma a mnoho dalších výhod. Americký civilista může ve stejné odbornosti sice vydělávat několikrát více než voják, ale životní úrovni se vojákovi jen těžko vyrovná.

Všech vojenských výhod jsem využíval a vážil si jich. Nakonec ale jedna z výhod pro mě sehrála snad tu nejdůležitější roli. Právní pomoc zdarma. V tu chvíli jsem si vůbec nedokázal představit, že můj život může v blízké budoucnosti záviset na schopnostech vojenského právníka.

*

Některé vojenské základny ve Spojených státech byly jako pravá Utopie. Na základně jsme byli chráněni před rozmary džungle venku—nemuseli jsme se bát, že den ze dne ztratíme zaměstnání nebo že nás finančně zničí nemoc.

Nebylo to zadarmo. Cenou za všechny ty výhody byla možnost, že v nějaké bojové akci přijdeme o život nebo zdraví.

Armáda navíc není demokracie a někomu musela připadat jako vězení. Mně ne, po pekle chudoby a očistci základního výcviku jsem se na základně Fort Sam Houston cítil jako v ráji.

Ani jsem nemusel základnu opouštět, ale i tak jsem občas navštívil blízké město San Antonio. Jeho kamenné španělské kostely mně připomínaly Evropu. Také jsem objevil „Tex-Mex.“ Tak dobrou texaskou verzi mexické kuchyně snad jinde než v Texasu nenajdete.

„Těžký?“ řekl mladý voják s černým baretem a s nášivkou RANGER na rukávu poté, co jsem se ho zeptal na výcvik u rangerů, elitní pěchoty americké armády. „To je slabý slovo. Hodně kluků to nevydrželo.“

„Jaký to je být u rangerů?“ zeptal jsem se.

„Vysvětlím ti to asi takhle. Nemůžu se dočkat až se dostanu domů a zabiju svýho náboráře.“

Doufal jsem, že jen žertoval. Většina z nás na vojáky, jakými byli rangers, výsadkáři nebo zvláštní síly pohlížela s obdivem a záviděli jsme jim jejich barety. V roce 1986 mohli barety nosit jen vojáci, kteří patřili k rangerům, výsadkářům a ke zvláštním silám. Rangeři se pyšnili černými barety, výsadkáři červenými a příslušníci zvláštních sil zelenými. My ostatní jsme nosili lodičky, s výjimkou příslušníků vojenské policie, kteří nosili brigadýrky. Lodičky byly sice pohodlné, ale na vzhledu nám moc nepřidaly. Jeden seržant žertoval, že díky vysokému a zašpičatělému tvaru lodiček jsme v nich vypadali jako členové Ku Klux Klanu.

Později se v armádě s barety roztrhl pytel. V roce 2021 již mohli všichni američtí vojáci nosit barety černé, rangeři své změnili z černé na pískovou barvu, výsadkáři stále nosili červené a zvláštní síly zelené barety.

V osmdesátých letech byly naše vycházkové uniformy v zelené lesní barvě. Stejně jako já si mnoho vojáků na naše tehdejší uniformy stěžovalo, nevypadali jsme v nich dobře a vždy jsme pošilhávali po německých uniformách.

Později americká vláda nářky vojáků vyslyšela a zavedla vycházkové uniformy modré, které si ale pro svou okázalost mezi vojáky vysloužily přezdívku „jihoamerický diktátor.“

V roce 2020 se americká armáda vrátila k uniformám z druhé světové války. Pokud by po válce americká vláda uniformy několikrát neměnila, mohla ušetřit dost peněz. Spořivost ale zřejmě nepatří k silným stránkám americké vlády. Nebo jakékoliv vlády.


Quadrangle, stará španělská věž na základně U.S. Army, Fort Sam Houston, stát Texas

Zdroj: Wikipedia


Voják U.S. Army Rangers

Zdroj: Wikipedia


 Zelené vycházkové uniformy U.S. Army Class A, které byly ukončeny v roce 2015.

Zdroj: Wikipedia


Modrá vycházková uniforma U.S. Army byla zavedena v roce 2010 a ukončena v roce 2020. Mezi americkými vojáky si pro svou okázalost vysloužila přezdívku „Jihoamerický diktátor.“ Před rokem 2010 se nosila jen u slavnostních příležitostí, stejně jako po roce 2021.

Zdroj: Wikiwand


Hnědozelená vycházková uniforma U.S. Army, která byla zavedena v roce 2020. Má připomínat uniformy z 2. světové války.

Zdroj: Military.com


Recenze čtenářů knihy

„Vtipné, čtivé, inteligentní! Jedná se o zajímavý a především výstižný pohled do zblblých časů druhé poloviny 80. a začátek 90. let minulého století a to z obou pólů ideově rozděleného světa té doby. Opravdu jsem se od začátku až do konce moc bavil…“

Odkaz na recenzi


„Čtivé, zajímavé a opravdové. Připomenutí osudu mnoha Čechoslováků vyrůstajících v druhé polovině 20. století. Kniha je dobře napsaná, má spád. Pohled autora se nevyhýbá kontroverzním tématům, kniha je poučná a opravdová. Doporučuji přečíst. Mladším k poučení, starším k připomenutí.“

Odkaz na recenzi


„Velmi poutavě napsáno, atraktivní lokalita.“

Odkaz na recenzi