Jedno z pravidel tvrdilo, že „Obyvatelé uprchlického zařízení nebudou užívat postele po 07:00,“ ale každému bylo úplně jedno, jestli jste v posteli proleželi celý den. Jiné pravidlo čtenáře poučovalo, že „Noční klid začíná ve 22:00 a v místnosti musí být zhasnuta veškerá světla,“ ale nikdo to nekontroloval. A další pravidlo přísně zakazovalo užívání alkoholických nápojů, zatímco ve skutečnosti se v táboře často a vydatně popíjelo.
Celé zařízení uprchlického tábora nehlídalo více než dvanáct četníků a ti zasahovali až když se věci pořádně vymkly z rukou. A právě to se před časem přihodilo v místnosti, která mně měla být novým domovem.
*
Zřízenec mě odvedl do táborového skladu v přízemí, kde mně mladý Vietnamec vydal ešus, příbor na jídlo, deku, polštář a povlečení. Povlečení jsem pak měl občas přinést na výměnu. Jako u maminky.
Vietnamec mluvil dobře česky. Vyprávěl mi, jak předtím stejně jako mnozí Vietnamci pracoval v Československu. Mnoho Vietnamců již v Československu zůstalo, ale jemu „reálný socialismus“ moc nesednul, a tak se nějak dostal do Rakouska. Mladý Vietnamec se později v Rakousku stal úspěšným obchodníkem.
Poté mě zřízenec odvedl do druhého patra ve stejné budově. Vstoupil jsem do velké místnosti s vysokými stropy a se sedmi vojenskými dvoupatrovými postelemi. Zdi byly ozdobeny plakáty, za které by se nemusel stydět lecjaký porno magazín. Podél postelí stály úzké a vysoké skříně, uprostřed místnosti velký stůl a u dveří lednička s malým sporákem. Skromné, ale pohodlné ubytování.
Dvě postele byly volné, a tak jsem jednu u okna zabral. Z okna se mi naskytl neuvěřitelně krásný výhled na vinice a zasněžené vrcholky Alp.
V místnosti bylo asi deset mužů, většina mladších třiceti let. Nikdo z nich si mě příliš nevšímal, dva hráli u stolu šachy, jiní se dívali na televizi a dva se hádali.
„Nekecej! Byla řada na tobě,“ jeden vyčítal druhému.
„Di do prdele, já zametal minule,“ odpověděl druhý.
„Čůráku, já to klidně zametu sám,“ rozhodl se ten první a pustil se do zametání dřevěné podlahy.
Jak dlouho tu mám být s takovými blby? podivoval jsem se. Jenže lidi bychom asi neměli soudit podle prvního dojmu. Ti „blbi“ se stali mými kamarády a dodnes se občas vídáme. Problém byl, že měsíce žili ve stejné místnosti a občas si lezli na nervy.
Po několika minutách se bouře zklidnila, a tak jsem se všem představil.
„Tak tě Mirku pěkně vítáme v hiltonu,“ řekl Láďa, který před chvíli zametal podlahu.
„Dík, ale jako hilton mi to tady zrovna moc nepřipadá,“ namítl jsem.
„Možná právě proto tomu tady tak říkáme,“ smál se Pavel, kterému se do zametání nechtělo.
„Musíme tady za to něco platit?“ zeptal jsem se.
„Ani korunu,“ ujistil mě Láďa. „Teda ani šilink.“
*
Všichni mí noví spolubydlící byli Češi a Slováci. Rakouské úřady žadatele o azyl přidělovaly na ubytování v táboře Traiskirchen podle národnostního klíče. Bylo to praktické, lidé se tak mezi sebou snadněji dorozuměli a vždy se na pokoji našel někdo, kdo uměl alespoň trochu německy.
Chovanci Traiskirchenu představovali snad všechny typy lidiček. Od dobrodruhů a drobných kriminálníků až po kvalifikované dělníky a vysokoškolsky vzdělané lidi. Na pokoji jsme měli ostravského havíře, pražského inženýra chemie, jednoho Moraváka—bývalého studenta vojenské vysoké školy ve Vyškově, slovensko-maďarského studenta teologie, mistra bojových umění z Bratislavy, slovenského soustružníka, dezertéra z francouzské cizinecké legie, šachového mistra odněkud ze severních Čech a několik kluků bez jakékoliv profese a ze všech koutů Československa.
Sociolog by v Traiskirchenu chrochtal blahem, byla by to naprosto jedinečná možnost studovat chování rozdílných typů lidí ve stejném prostoru a ve ztížených podmínkách. Sám jsem se musel naučit vycházet s každým, i s kriminálníky. A těch jsem v lágru také pár poznal. Jeden kluk z pokoje odvedle měl zajímavý koníček. Chodil krást do nákupního střediska Shopping City Süd v nedalekém Vösendorfu. To se mu dařilo obzvláště, když bylo chladné počasí. Do práce vyrazil oděn dlouhým kabátem a vracel se s kabátem nabitým nejrůznějším zbožím. To pak v lágru dodával překupníkům.
Měl jsem štěstí. Na našem pokoji panoval rozumný řád. Což nebylo všude. Několik z nás chodilo ráno do práce—samozřejmě na černo—a od půlnoci jsme dodržovali noční klid. Pokud někdo začal dělat problémy, rychle jsme ho z našeho pokoje vyhodili. Třeba i násilím.
V hlavním křídle lágru bydleli jen svobodní muži, svobodné ženy pobývaly v ženských barácích, kam jsme nesměli. Manželé šli do penziónů po celém Rakousku. Měli tak výhodu většího soukromí. Ta byla ale vyvážená nevýhodou—ve venkovských oblastech Rakouska bylo těžší najít práci na černo.
„Petře, kde tady máte záchody?“ zeptal jsem se mladého obrýleného inženýra chemie z Prahy. Petr později udělal kariéru ve Spojených státech.
„Přesně naproti přes chodbu,“ řekl. „Ale dej si na těch záchodech pozor.“
„Proč?“ zeptal jsem se. „Je to tam snad nějak nebezpečný?“
Jeden z mých nových spolubydlících nás slyšel a padoušsky se uchechtl.
„Může být,“ řekl Petr. „Hlavně pro tvoje boty.“
„To zvládnu,“ řekl jsem a zamířil ke dveřím.
„Mirku, moment!“ zastavil mě Petrův osmnáctiletý bratr Milan. „Nezapomeň si vzít prkno. A hlavně ho přines zpátky.“ Milan pak ve Spojených státech vystudoval elitní univerzitu Harvard.
„Prkno“ bylo přenosné záchodové sedátko. Každý pokoj měl své vlastní. Jeden záchod používalo až padesát mužů.
Venku na chodbě byl randál. Nějaký postarší muž vztekle bušil pěstmi do tabulek okna tak dlouho, až se sklo vysypalo.
Křičel něco v jazyce, kterému jsem nerozuměl. Asi jeden z nešťastníků, kteří v lágru tvrdli celá léta, protože jim Rakousko neudělilo azyl, žádná země je nechtěla a domů se báli vrátit. Nesjpíše neměl práci, rodinu, peníze a ani budoucnost. Takových lidí bylo žel v lágru více. Bez vyhlídek na budoucnost časem propadali beznaději a mnohdy i alkoholu. Někdy to končívalo sebevraždou. Pro jedny byl Traiskirchen začátkem nadějí, pro druhé jejich koncem.
Vešel jsem do umýváren. V první místnosti jsem vpravo podél zdi zahlédl dlouhé keramické koryto na umývání. V druhé místnosti napravo stály dvě záchodové budky oddělené kovovými stěnami.
Otevřel jsem dveře na záchod a ustrnul.
Na podlaze vpravo vedle záchodové mísy ležel lidský výkal, dokonale srolovaný do vysoké hromádky. Co tím chtěl básník říct? Že by nějaký výraz existenciální krize? Nebo se jen trouba netrefil?
V Traiskirchenu bude náramná legrace.
Uprchlický tábor Traiskirchen nebyl zdaleka jediným v Evropě. Zde je příběh Čecha, který strávil měsíce v lágru Latina v Itálii.
Recenze čtenářů knihy
“Vtipné, čtivé, inteligentní! Jedná se o zajímavý a především výstižný pohled do zblblých časů druhé poloviny 80. a začátek 90. let minulého století a to z obou pólů ideově rozděleného světa té doby. Opravdu jsem se od začátku až do konce moc bavil…”
“Čtivé, zajímavé a opravdové. Připomenutí osudu mnoha Čechoslováků vyrůstajících v druhé polovině 20. století. Kniha je dobře napsaná, má spád. Pohled autora se nevyhýbá kontroverzním tématům, kniha je poučná a opravdová. Doporučuji přečíst. Mladším k poučení, starším k připomenutí.”
“Velmi poutavě napsáno, atraktivní lokalita.”
