Site icon Jak se (ne)stát Američanem

Nechoď na červenou

Bělehrad, Jugoslávie, 17. srpna 1984

 

Vyspal jsem se do růžova. V ubytovně mě hezky požádali, abych odešel před sedmou hodinou ranní. To bylo běžné u mnoha nocleháren pro mladé v celé Evropě.

Pokud bych byl turista, pak by Bělehrad stál za návštěvu. Je to jedno z nejstarších měst v Evropě a jedno z těch nejzajímavějších, která jsem kdy viděl.

Město přežilo stovky válek a několikrát bylo do základů vypáleno. Občané Bělehradu se bránili náporu islámských armád otomanské říše po celá staletí a na nezávislost dosáhli až v devatenáctém století.

Bohužel i dvacáté století přineslo lidem v Bělehradu strašná utrpení. Na počátku první světové války v roce 1914 město odstřelovalo rakousko-uherské dělostřelectvo a během druhé světové války Bělehrad bombardovala německá Luftwaffe.

Onoho krásného srpnového dne jsem nemohl tušit, že strasti Bělehradu nebyly zdaleka u konce. Sedm let později se Jugoslávie rozpadla a začala vražedná válka mezi jejími národy. V roce 1999 na Bělehrad opět padaly bomby. Tentokrát z letounů NATO.

 

*

 

Prvním úkolem dne bylo najít bělehradské hlavní nádraží a nástupiště, ze kterého mně má odjíždět vlak na Vídeň v 18:00.

Bylo jenom 8:00, a tak jsem měl v Bělehradu deset hodin. Alespoň si město trochu prohlédnu.

Svá zavazadla jsem dal do úschovny na nádraží a vydal se do města.

Za několik minut jsem již byl na ulici prince Michaela, možná jedné z nejstarších a nejrušnějších tříd Evropy.

Po ulici postávaly stovky mladých lidí a mnozí z nich seděli na chodnících s transparenty. Něco viselo ve vzduchu. Poslední věc, kterou jsem potřeboval bylo se dostat do studentské demonstrace, a tak jsem raději šel dál. V Bělehradu byla i spousta jiných věcí, které stály za to vidět. Asi se podívám na kostel svatého Marka.

Kostel svatého Marka je slavný kostel srbské pravoslavné církve a místem odpočinku srbského krále Dušana ze čtrnáctého století.

“Stop!” za mnou zničehonic zahřměl mužský hlas.

Zastavil jsem se, otočil se a ztuhl.

Přede mnou stál vysoký policista a ukazoval na mě.

„Co se děje?“ zeptal jsem se a ani jsem si neuvědomil, že na něj mluvím česky.

„Pasoš,” řekl policista přísně.

Podal jsem mu svůj pas.

Policista pas studoval několik sekund.

“Hmm, Miroslav. Čechoslovačka,” řekl.

Přikývl jsem.

Policista ukázal na semafor.

„Aha, pardon,“ řekl jsem. To jsem šel na červenou?

„Praha?”

„Ano,“ odpověděl jsem. „Znáte Prahu?“

„Ano,“ řekl v němčině. „Krásné a staré město. Ale kampak ten spěch mladý muži?“

„Chci vidět kostel svatého Marka,“ vysvětlil jsem.

„To je dobře,“ řekl. „Zajímá vás historie?“ zeptal se a na tváři se mu objevil náznak úsměvu.

„Ano, je to můj koníček,“ řekl jsem po pravdě.

Dalších deset minut jsme se bavili o historii.

Najednou se policista podíval na hodinky.

„Dobrá, Miroslave,“ řekl a podal mi můj pas zpět. „Ale pozor na auta. V Bělehradu jezdí lidi jak blázni.“

„Chvala,“ poděkoval jsem tomu dobrému policistovi.

 

*

 

Čas letěl. Bělehrad mi zabral celé dopoledne. Na několik hodin jsem zapomněl na všechny strasti světa. Jenže i zábava vás může unavit. Zvláště když máte plný žaludek. Oběd v centru mně sice přišel na plné tři dolary, tedy stejný obnos jako noc na ubytovně, ale vyhozené peníze to nebyly.

Najednou už byly dvě hodiny odpoledne a čas si někde odpočinout. Poblíž nádraží jsem našel příjemnou kavárnu se stolky venku. Pomalu jsem srkal víno a na sluníčku se mi zavíraly oči. Výborně, na chvíli si zdřímnu.

To se ale nestalo. Místo toho jsem si další tři hodiny povídal s mladou ženou. Dodnes nevím, jak ta konverzace vůbec začala.

Zora byla studentka ze města Kikinda v severovýchodním Srbsku. Bylo jí dvacet dva let a v Bělehradu studovala na právnické fakultě.

Mluvili jsme spolu tři hodiny německo-česko-srbsky. Vyprávěl jsem jí svůj příběh a svěřil se jí se svým plánem emigrace.

Zora mě překvapila. „Mirku,“ řekla, „chtěl jsi doma studovat právo. Proč nezůstaneš tady v Bělehradu? Tady bys mohl. Naše fakulta je hned za rohem.“

„Ale já přece neumím srbsky,“ namítl jsem.

„To by ses rychle naučil,“ Zora mě ujistila.

„Zoro, ale byl bych tady jako nelegální přistěhovalec. A brzy by mně došly peníze.“

„Ne, byl bys úplně v pořádku,“ prohlásila Zora. „Moje rodina by se ti postarala o papíry a našla by ti nějakou práci. Mohl bys bydlet u nás na kolejích. To bych ti zařídila.“

To bylo lákavé, hodně lákavé. Musel jsem myslet, a to hodně rychle. V Bělehradu se mi moc líbilo, ale Jugoslávie byla pořád komunistická země. Pokud by se zdejší vláda někdy rozhodla k tvrdým opatřením, mohl bych se jako uprchlík z jiné komunistické země ocitnout v nepříjemnostech.

„Zoro, jsi hodná, ale já už mám plán a jízdenku na vlak,“ řekl jsem. „Ale co takhle,“ rychle jsem dodal, „napřed si vyřídím v Rakousku papíry, a pak tě navštívím tady v Bělehradu. Nebo se za mnou můžeš přijet podívat do Vídně.“

„To by bylo hezké,“ řekla Zora smutně a dala mi své telefonní číslo a adresu.

Čas pokročil. Už bylo 17:00. Musím se zvedat.

Sbohem Zoro a sbohem Bělehrade!

Zoru a Bělehrad jsem již nikdy neviděl.


Bělehrad. Zdroj


Fotogalerie


Další ukázky z knihy

Exit mobile version