Hnusná pravda

Vojenská základna Fort Jackson, stát Jižní Karolína, USA, 2. září – 1. října 1986

 

Instruktor výcviku nás odvedl na kopec před dřevěné baráky z druhé světové války. Bylo nás asi čtyřicet mladých mužů. Ženy procházely základním vojenským výcvikem odděleně.

Pryč byla nuda přijímacího střediska, kde na nás řvali civilové amatéři. Teď na nás budou řvát opravdoví profesionálové.

„Vítejte na Tankovém pahorku,” k nám hlasem jako zvon promlouval vysoký instruktor s tradičním plstěným kloboukem. „Jsem instruktor Miles a udělám z vás vojáky. Vůbec se vám to nebude líbit.  A ani se vám to líbit nemá.”

Ukázal na druhého malého, ale vymakaného instruktora. „Tohle je instruktor Molnar.”

Instruktor Molnar se s tím nepáral a rovnou řval, „Budete mě oslovovat jako Drill Sergeant.”

Řval dál, „Nevidím před sebou žádné chlapy. Vidím jen bandu chudáků a zasranejch buzerantů!”

Začínal nás obcházet.

„Vy,” zastavil se před hubeným chlapíkem. „Odkud jste, vojíne?” Slovo „vojín” seržant Molnar vyplivl jako tu nejhorší nadávku.

„Z Kalifornie,” říká hubený chlapík.

„Cože?” instruktor Molnar zařval.

Hubený chlapík byl zmatený. „Drill Sergeant,” někdo mu napověděl, „Drill Sergeant.”

„Z Kalifornie, Drill Sergeant,” řekl hubený chlapík.

„Kalifornie je stát pro buzeranty. Vypadáte jak buzerant. Jste zasranej buzerant?” instruktor zase řval a na jeho tváři se objevil zlomyslný úsměv.

„Ne, Drill Sergeant,” řekl chlapík.

„Cože?” instruktor Molnar zařval. „Vůbec vás neslyším! Mluvíte jak buzerant.”

„Ne, Drill Sergeant,” hubený chlapík se pokusil zařvat.

„K zemi a dvacet!” poručil instruktor. Hubeňour dopadl na zem a udělal sotva patnáct kliků.

„Co tady dělá tohle tlustý prase?” instruktor ukázal na obtloustlého mladého muže.

„K zemi a dvacet!”

Tlouštík udělal stěží deset kliků.

„A vy,” instruktor se obrátil na drobného Hispánce. „Tahle armáda je pro chlapy, a ne pro malý chlapečky jako jste vy. K zemi a dvacet kliků!”

Konečně došla řada na mě. „Vojíne,” prsknul mi instruktor do obličeje. „Odkud jste?”

„Z Československa, Drill Sergeant!” řval jsem z plných plic. Instruktorovi zamrznul úsměv a na vteřinu zaváhal. Později jsem zjistil, že instruktor Molnar byl Maďar.

„Cože? Ze zatracenýho Československa?” řval. Jeho tvář byla od mé jen několik centimetrů a já jsem cítil, jak mi jeho sliny přistávaly na obličeji.

„Ano, Drill Sergeant!” zařval jsem. Pro změnu mu teď mé sliny přistávaly na jeho ksichtě.

„Jste zatracenej špión?” instruktor vyštěkl. „Zatraceně” byl jeho oblíbený výraz. V armádě bylo všechno zasrané, zatracené nebo pojebané. Nebo kurva sračky.

„Ne, nejsem, Drill Sergeant!” zařval jsem mu do obličeje a on ucuknul.

„Dvacet kliků!” štěkl a šel se věnovat dalším nešťastníkům.

Na mentální a morální náročnost základního výcviku jsem byl připravený. Koneckonců jsem zažil leccos. Ale fyzická náročnost výcviku, to byla jiná.

Těch dvacet kliků bolelo. Jako mnozí nováčci základního výcviku jsem byl z formy.

Tak tohle bude těžké. Zasraně a zatraceně těžké. Kurva.

 

*

 

První běh a já myslel, že to nepřežiju.

Pak jsme vyčerpaní někam pochodovali. Nebo se o to pokoušeli.

„Roto! Stát!“ zavelel seržant. V nastalém chaosu jsme do sebe vráželi a někteří upadli.

„Jste snad kurva hluchý?“ řval seržant Molnar. „Když řeknu ROTO, tak dávejte pozor na další povel. A když pak řeknu STÁT, nemyslím tím do sebe vrážet!“

„Být voják znamená dávat pozor,“ připojil se seržant Miles. „Řádně a včas reagovat na povely. Jasné?“

„Jasné, Drill Sergeant!“ odpověděla celá rota jako jeden muž. Začínali jsme se učit.

Stáli jsem před holičstvím.

„Jeden po druhým dovnitř!“ štěkl seržant Molnar.

Během několika minut jsme měli hlavy skoro dohola. Holič pracoval rychle a po bleskových útocích jeho strojku mně na hlavě zůstalo několik šrámů. Za to jsme pak každý museli zaplatit čtyři dolary. Někdo na vojácích slušně vydělával.

Venku již stála sklíčená řada holohlavých. Málem jsem se rozesmál, ale pak mně došlo, že tak sám vypadám. Nikdo neřekl ani slovo.

Další běh zpátky do baráků a seržant Miles se řehtal, „Haha, tak tohle funguje vždycky! Tak co? Už se začínáte cítit jako vojáci?“

Proměna osobnosti začala. Nikdo z nás již nebude nikdy stejný. Vypadali jsme jak obludy. Ti, kteří vyfasovali armádní brýle byli ještě hnusnější. Jako já. Masivní černé vojenské brýle byly známé jako „armádní antikoncepce.“ Zaručovaly totiž, že s nimi jen tak rande nezískáte. Mnoho let poté se ty samé obroučky staly módním symbolem a kdo je nosil byl „cool.“

 

*

 

Ubytovali jsme se v jednom z dřevěných dvoupatrových baráků, které stály v řadě v jedné z uliček na pahorku.

Původně jsem si myslel, že Tankový pahorek své jméno dostal po tanku Sherman, památníku na druhou světovou válku na vrcholu pahorku, ale někdo mě poučil, že se tak pahorek nazýval podle obří nádrže na vodu, do které se vešlo až šest miliónů litrů vody a která se stala symbolem základny. Nádrž se totiž anglicky řekne „tank.“

Dřevěné baráky ve své historii sloužily jako dočasný domov tisícům mužů. Mnozí z nich pak šli z jedné války do druhé.

Uprostřed dlouhé místnosti lemované vlevo a vpravo vojenskými palandami procházel prázdný prostor na nástup. Linoleum na zemi zářilo leskem. Dostal jsem spodní patro palandy, plechovou skříň u postele a dřevěnou truhlu na věci před palandou.

„Tyhle postele budou pořádně ustlaný,“ hřímal na nás seržant Molnar. „Když sem příště přijdu a hodím na postel minci, ta mince se musí od deky odrazit jako od trampolíny.“

„Světla se zhasínají ve 21:00,“ pokračoval. „Bude tady takový ticho, že chci slyšet, jak tady v rohu chčije myš. Budíček je ve 03:15. Oholíte se a uklidíte baráky. V 04:30 je nástup venku, a pak začneme nový skvělý den pořádnou rozcvičkou. Tak, a přesně za deset minut vás chci vidět nastoupený venku!“

Na začátku základního výcviku jsme žili mezi nástupy, úklidem, pochodováním, klikami a běháním. Pořád jsme dělali všechno špatně, a proto nás naši dva seržanti v jednom kuse seřvávali.

Každý den přinášel nová utrpení. Ve dne jsem brečel bolestí ze cviků a běhání a v noci ze svalových křečí, ale tělo pomalu si postupně zvykalo. Začínal jsem se dostávat do formy.

 

*

 

„Chlapi, jste tu jen pár dní a už jste mě dokázali nasrat!“ řval kapitán Smith. Měl zvučný hlas, mohl udělat kariéru v opeře.

Stáli jsme na ústředním pískovém cvičišti, kde pak každý z nás během základního výcviku nechal hektolitry potu. Ne nadarmo jsme tomu místu říkali „mučírna.“

„Někteří z vás neudělají ani deset kliků!“ přeháněl kapitán Smith.

V rotě se šířila pověst, že kapitán Smith před patnácti lety absolvoval elitní vojenskou akademii West Point, a to že byl pořád jen kapitán znamenalo, že musel udělat nějaký průšvih. Působil na mě jako nešťastný člověk, ale v každém případě si nás rád zgustnul. Jeho koníčkem bylo stát u jídelny a odpočítávat nám čas, který jsme měli na jídlo. „Jeden, dva, tři…“ Když dopočítal do dvaceti, služba pomalejším jedlíkům sebrala tác s jídlem a tác letěl do odpadků. Pak takové vojáky onen dobrý kapitán ukázkově „zjebal.“ Totiž seřval.

Než jsme si všichni zvykli do sebe naházet jídlo během dvaceti vteřin, byli jsme o hladu. Tento zvyk mně vydržel dodnes. Již nikdy jsem se nenaučil jíst pomalu.

Na Tankovém pahorku jste mohli potkat nejrůznější týpky. Černošský seržant vedlejší roty se vyžíval v trápení černých vojáků. Jeho oblíbenou metodou mučení byla „motorka.“ Černý voják si v podřepu „sednul“ na pomyslnou motorku a předstíral, že závodí. Nešťastník rukama kroutil pomyslnými řídítky pomyslné motorky a napodobal hluk motoru, zatímco se mu po tvářích koulely slzy z bolesti a pod ním rostla kaluž potu. Pokud „nejel správně“ nebo se pokusil uvolnit, „jel další okruh.“ Někdy to trvalo hodiny. „Zkuste mě nasrat a vydusím vás tak, že nebudete stíhat,“ seržant své vojáky často a rád informoval.

Pod námi byly baráky ženské roty, které měly na starosti ženské instruktorky výcviku. Některé z nich prosluly svou krutostí. Často jsem nechápal, co jsem tam viděl. Nebo chápat nechtěl.

Krátce před mým příchodem na Tankový pahorek jedna mladá vojákyně spáchala sebevraždu. Ze střeleb si schovala ostrý náboj, vzala svou zbraň M16 a na záchodě se zastřelila.

Stávaly i případy, kdy nováčci tlak nevydrželi a vzepřeli se. Putovali do vojenského „nápravného zařízení“ a vraceli se jako někdo úplně jiný. O tom, jak je tam napravovali nechtěli ani za nic mluvit.

Vojáka z civila prý uděláte tak, že ho napřed zlomíte, a pak ho znovu stvoříte. Jenže dejte některým lidem naprostou moc nad ostatními a následují tragédie.

Ještě v šedesátých letech se stávalo, že instruktoři do vojáků nováčků kopali, až jim praskaly žebra. Velení pak došlo k závěru, že to bylo pro nové vojáky poněkud demotivující, a navíc tak vznikala zbytečná zranění. V roce 1986 už na vojáka nesměl instruktor vztáhnout ruku. Nebylo to ani vůbec potřeba.

Ne každý na Tankovém pahorku byl sadista. Oba naši seržanti byli sice velmi tvrdí, ale féroví vojáci, kteří léta sloužili v bojových jednotkách ve Vietnamu a jinde.

Náš instruktor seržant Miles nám říkal, „My vás tady učíme, jak mizerný je život vojáka. Voják to musí zvládnout. Vy budete vojáci a zvládnete to. Sem jste přišli jako chlapečci a odsud odejdete jako chlapi.“

Náš druhý instruktor seržant Molnar byl bývalý mariňák a celkem dobrý chlap, ale i on měl někdy své chvíle. Jednou zastavil tělnatého vojáka, který se vracel z marodky s kožním problémem v citlivých místech.

Seržant Molnar mu přede všemi serval kalhoty. „Tak a teď se všichni na tohle prase podívejte!“ řval. „Někdy si tu tlustou prdel umyjte a bude po problémech.“

Ponížený voják se ale brzy dočkal zadostiučinění. Následující neděli jsem obcházel barák, když jsem si všiml hlouček vojáků seskupených u rohu baráku.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Pšššt,“ zašeptal jeden z nich. „Bacha. Koukni se támhle za roh. To se posereš.“

Za rohem stál v pozoru náš seržant Molnar. Před ním stála jeho manželka a pořádně ho seřvávala. Teď byla instruktor výcviku ona a on byl vojín.

„Tak tomu říkám spravedlnost,“ zašeptal tělnatý voják.

 

*

 

Jednou se mě seržant Molnar zeptal, „Katzl, vy jste z Československa, jo?“

„Ano, Drill Sergeant!“ předpisově jsem vyštěkl.

„Pohov, vojíne,“ řekl. „Jste Čech nebo Slovák?“

„Čech, Drill Sergeant.“

„Dobře,“ má odpověď ho, zdálo se, potěšila. „Tohle pro vás nebude sranda. Já jsem Maďar a u mariňáků jsem to taky neměl zrovna lehký. Jako cizinec musíte být v armádě mnohem lepší než ostatní. Vy to ale dokážete, podle mě máte i na důstojníka a k tomu na nějakou zatraceně vysokou hodnost. Ale trochu se víc chlape snažte. Odchod.“

První přátelská slova na Tankovém pahorku.

 

*

 

„Dobré ráno, pane!“ salutoval jsem nadporučíku Dunnovi před barákami.

Nadporučík Dunn byl ranger, bojová elita americké armády. Mladý muž a jeden z nejlepších vojáků, které jsem kdy potkal.

„Pohov, vojíne,“ řekl. „Prý jste z Československa?“

„Ano, pane.“

„Když k vám v roce 1968 vlítli Rusové, tak mě to pořádně nasralo,“ řekl.

„Mě taky, pane. Děkuji, pane.“

„Co máte za vojenskou odbornost?“ zeptal se.

„Zdravotnické zásobování, pane.“

„To je zatracený plýtvání,“ řekl znechuceně. „Měl byste být tlumočník nebo u speciálních sil. Nejste náhodou nějakej zasranej špión?“

„Ne, pane.“

„Tak na zem a dejte mi dvacet,“ zavelel.

„Ano, pane!“

Udělal jsem dvacet kliků a vstal.

„Určitě nejste zasranej špión?“ zasmál se nadporučík.

„Ne, pane. Určitě ne, pane.“

„Tak dalších dvacet.“

Byl jsem u desíti, když mě zastavil.

„Stačí,“ řekl se smíchem. „Vztyk a odchod, československý playboy.“

„Ano, pane!“

Kdykoliv jsem na nadporučíka Dunna narazil, opakoval se stejný rituál. Pokaždé se mě zeptal, zda nejsem zasranej špión a já ho pokaždé ujistil, že nikoliv. Po dvaceti klikách následoval krátký rozhovor. Nadporučík měl na rozdíl od většiny Američanů slušný přehled o světě, a tak jsem se na pokec s ním vždy těšil.

 

*

 

Byla sobota a nadporučík Dunn se zničehonic objevil v našem baráku. Kontrola pořádku a skříní vojáků. Voják vedle mě otevřel svou skříňku a nadporučík chvíli zlověstně mlčel.

„Tak to jste vojíne pěkně posral!“ nadporučík zařval a obsah skříně letěl na zem. Nadporučík se pak letmo podíval na mou skříňku a jen pokýval. Vše bylo srovnáno do „komínků“ jak mělo být.

„Komínky,“ hromady složených věcí ve skříňce musely řezat, být téměř na milimetr stejně široké a vysoké. Seržanti měli na jejich měření dokonce zvláštní pravítka. Přilba a plynová maska se na vás musela po otevření skříňky „dívat“ z horní přihrádky skříňky.

Někteří vojáci nebyli ze svých rodin na pořádek zvyklí, a tak měli problémy, než se to naučili.

Já jsem byl na takové inspekce celkem připraven. Když jsem byl dítě, můj otec někdy o víkendech vtrhl ráno do pokoje, kde jsem spal, a řval německy „Auf!“ Pak šel do mé skřínky, chvíli něco mumlal o prasečím chlívku a všechny věci mi ze skříňky vyházel na zem. Poté si vzal na paškál moje boty. „Takhle vypadají boty? Schwein!“ A boty letěly z okna našeho panelákového bytu v šestém patře. „Mazej pro ně! A až se na ně příště podívám, budou se lesknout tak, že mi z toho musí rozbolet hlava.“

Má matka tomu učinila přítrž. Jednou mé boty přistály nebezpečně blízko našeho souseda, který se venku procházel se psem.

 

*

 

Konečně někdo usoudil, že jsme hodni držet zbraně a dostali jsme automatické pušky M16 o ráži 5,56 milimetrů. Byly tak patnáct let staré. Pušky byly poměrně lehké a dost přesné a také se snadno rozebíraly a skládaly. Problém byl, že se nám občas při střelbě zasekávaly. Párkrát si vystřelíte, a pak tu pušku dvě hodiny čistíte.

Naše přilby M1 byly překvapivě lehké a pohodlné. Vnější přilba „ocelová skořápka“ se nasadila na vnitřní přilbu „skořepinu“ z plastu. Výhodou přilby byla možnost používat její vnější ocelovou přilbu na nošení vody, sezení nebo i vaření. Snad i proto jsme přilbám říkali „hrnec.“ Později jsem ve službě nosil nové kevlarové přilby, které sice vojáka lépe chránily, ale byly těžké a nepohodlné.

Dva páry kožených šněrovacích vysokých bot, které jsem na základně Fort Jackson vyfasoval mě věrně provázely celou mou čtyřletou vojenskou službou. Po tisících naběhaných a napochodovaných kilometrů vypadaly pořád skoro jako nové a nosil jsem je i roky poté. Lepší obuv jsem nikdy neměl.

Na základním výcviku instruktoři kontrolovali, zda boty denně střídáme. Proto měl jeden ze dvou párů bot vzadu na patě vyznačené bílé tečky.

Uniformy BDU, bavlněné maskáče v lesním vzoru, byly sice pohodlné, ale příliš nás nechránily před chladem. Ještě dnes si vzpomínám, jak jsme se v nich na manévrech pořád klepali zimou.

 

*

 

Nacpali jsme se do dobytčáku, autobusu, který nás vezl na střelby. Pak jsme klusali směrem ke střelnici. V jižanském horku a vlhku se mi najednou udělalo nevolno a zhroutil jsem se. Když jsem přišel k sobě, skláněl se nade mnou seržant Molnar a poléval mě vodou ze své polní láhve.

„V pořádku, Katzl?“ zeptal se.

„Ano, v pořádku, Drill Sergeant. Díky, Drill Sergeant,“ řekl jsem, vstal a připojil se k rotě.

Umění střelby mně zpočátku unikalo. Seržant Miles se mi ale pak pečlivě věnoval až do doby, než jsem to pochopil. Třetí den na střelnici jsem si při střelbě vysloužil střelecký kříž druhého stupně.

Po střelbách jsme běželi jsme do kasáren a seržant Miles běžící vedle nás na mě volal, „Výborně, Katzl! Dobrá práce!“ Voják potřebuje občas povzbudit.

Zpátky v barácích mě zastavil jeden voják z naší roty, „Katzl, klobouk dolů,“ řekl. „Jsi cizinec a střílíš líp než většina nás Američanů.“

Potěšilo mě to.

 

*

„Už nejste občané Spojených států,“ poučil nás v učebně seržant Williams. „Dobře se podívejte na svoje uniformy. Co je tam napsáno? U.S. Army. Jste majetkem armády.“

Taková představa mně příliš nevadila, americký občan jsem stejně nebyl.

Jiný seržant převzal lekci. „Jste připraveni za svou zem zemřít?“ zeptal se třídy.

Proč má člověk pořád za nějakou zem umírat? dumal jsem. Proč ne pro svou zem raději žít? Ano, voják může při službě ztratit život, ale to je riziko povolání. A měl jsem já vůbec ještě nějakou zemi?

„Seržante, ano, ale nejsem na to ještě připraven,“ řekl mladý voják.

„Fajn,“ zabručel nespokojeně seržant. „A co vy?“ ukázal na jiného vojáka.

„Jó, tak asi jó, když to jinak…“ voják začal, ale seržant ho přerušil.

„Cože?!“ zrudnul ve tváři seržant a z jeho očí šlehaly blesky. „Ven!“

Voják odešel na výkon trestu. Asi bude venku hodinu dělat kliky.

„A co vy?“ seržant se obrátil na mě.

„Seržante, a kterou zemi máte konkrétně na mysli?“ zeptal jsem se nevinně.

Další hodinu jsem spolu s málo vlastenecky uvědomělým vojákem stál venku před učebnou. Ve třiceti pěti stupňovém horku jsme se vzpřímenými pažemi vysoko nad hlavou drželi naše samopaly. Když to děláte delší dobu, slušně to bolí. Naše paže umdlévaly vysílením a naše uniformy vypadaly jako po důkladné sprše.

Najednou se u mě zastavil seržant Williams. „Katzl, z jaký jste to země?“ zeptal se.

„Z Československa, seržante!“ předpisově jsem vyštěkl.

„Aha,“ řekl. „Vidím, že U.S. Army dneska bere kdejaký hovno.“

„Ano, seržante!“ hlásil jsem. Na podobné „lichotky“ jsem už byl dávno zvyklý a musel jsem sebrat veškerou vnitřní sílu, abych se nerozesmál.

„Do prdele,“ řekl seržant Williams, „já kurva nechápu, proč byste vy chtěl bejt v týhle armádě. U.S. Army dělá pěkný svinstva po celým světě. Něco vám ale Katzl poradím,“ pokračoval. „Naučte se konečně držet hubu. Moc vám to prospěje.“

Seržant Williams byl muž okolo čtyřiceti a předtím působil v bojových jednotkách. Přes pravou tvář se mu od vlasů až po bradu táhla hluboká jizva. Měl už něco za sebou.

Jeho radu jsem si vzal k srdci. Umění ve správnou chvíli mlčet ukázalo jako velmi užitečné, a to jak v armádě, tak v civilním životě.

V armádě se naučíte mnohé a leccos z toho vám prospěje i v civilu. Jako třeba právě schopnost držet hubu a krok.

 

*

 

Výcvik pokračoval a dny se měnily v týdny. Naučili jsme se používat protipěchotní minu Claymore M18. Je to záludná věc, střílí ocelové kuličky ve výseči šedesáti stupňů dále než do sto metrů a rozseká vše, co je v její cestě. Stačí zavadit o nastražený drát a moc z vás nezbude.

Cvičili jsme protitankovou zbraň raketomet M72 LAW, obdobu československé pancéřovky RPG-75. Je to taková trubka, ze které se na tank vystřelí raketa. Byl jsem rád, že jsem nešel k tankistům. Tank je díky takovým zbraním rakev na kolečkách. Při používání této zbraně bylo životně důležité, aby za sebou voják měl dost prostoru, jinak by ho při střelbě mohl zranit či zabít zadní výbuch ze zbraně. Tedy plyny, které při střelbě ze zadní části trubky vyšlehnou.

Další den nás pobavil seržant, který postával na mýtině, zatímco na něj jiný voják střílel granátometem. Slyšeli jsme, jak granáty sviští vzduchem a dotyčný seržant předpovídal, kde granát přistane, a vždy z místa včas utekl. Jen jsem doufal, že nepoužívali ostrou munici.

Učili jsme se ručními granáty ničit kulometné hnízdo. Kulomet je něco. Střelba z kulometu M60 o ráži 7,62 milimetrů bylo snad to nejlepší z celého výcviku. Když jsem jím zasáhl barel vody, barel letěl vysoko vzduchem jako ptáček. Zvláště krásná byla střelba kulometem v noci, kdy jsme používali světelné střely M62 Tracer. To bylo jako z jiného světa. Na chvíli jsem zalitoval, že jsem nešel k bojovým jednotkách. Jenže jak dlouho trvá život vojáka v akci? Moc dlouho asi ne.

Naučili jsme se základy topografie, chemické ochrany, první pomoci, přežití a radiokomunikace. Otestovali jsme naše plynové masky v plynové komoře plné slzného plynu, kde jsme si je museli sundat a drahnou chvíli počkat, než nás z komory pustí. Venku pak postávaly a klečely hloučky plačících a zvracejících vojáků.

Zajímavý byl nácvik braní zajatců. Zatímco na dotyčného míříte zbraní připravenou k palbě, nesmíte z něho spustit ani na okamžik oči a držet ho v bezpečné vzdálenosti. Ne každému se to podařilo na poprvé. Instruktor, který hrál zajatce něco před vojáka hodil, voják se podíval na zem a už ho instruktor držel s dýkou pod krkem. Nebo instruktor v roli zajatce udělal pohyb k vojákovi a voják včas nezmáčkl spoušť.

„Tak a už je po vás, vojíne,“ suše mu oznámil instruktor-zajatec. „Tohle budeme nacvičovat dokud to ten poslední z vás pořádně nezvládne,“ dodal instruktor. „Jinak by stačilo pár zkušených protivníků a v reálu by z týhle celý zatracený roty zůstali tak tři vojáci.“

To všechno mě bavilo, ale jednu část bojového výcviku jsem opravdu nenáviděl. Bajonety. Na pušky M16 jsme nasadili bajonety M7. Byly ostré jako břitva a mohli jste s nimi jedním tahem rozříznout pneumatiku auta. Jedním zásahem protivníkovi otevřete břicho a vypadnou mu střeva.

Poprvé v životě jsem hleděl do tváře smrti. Ve tváři dvacetiletého vojáka, který se se mnou střetl jako pomyslný nepřítel v souboji s bajonety. Asi viděl totéž, co já, zbledl a třásl se.

Obou nám to došlo. Postavte proti sobě dva muže a dejte jim na výběr: buďte zabijete toho druhého nebo on vás. To byla ta hnusná pravda toho, co to znamená být voják. A z pravdy se může člověku udělat špatně.

 

*

 

„Člověče, tady nejste v pruský armádě,“ řehtal se černý seržant. „V U.S. Army paty při hlášení nesrážíme. Ven a znova!“

Seržant hrál roli velitele, kterému jsem se jako voják měl řádně hlásit. Hlášení bylo součástí závěrečných zkoušek celého výcviku.

Vrátil jsem se a musel se hodně soustředit, abych ty paty při salutování zase nesrazil. Dril americké armády byl původně založen na pruském drilu. Jen pár věcí vypustili, jako třeba právě ono srážení pat při hlášení nadřízenému.

Náš základní výcvik se blížil ke konci. Dokázal jsem to, stal jsem se vojákem. Byl jsem také v nejlepší formě svého života.

 

*

 

Konečně přišel vytoužený den. Nastoupili jsme před baráky v zelených vycházkových uniformách.

Naši dva seržanti nám popřáli hodně štěstí a my byli na cestě na odborný výcvik. Ten můj mě zavede na základnu Fort Sam Houston v Texasu.

Sbohem základno, sbohem seržante Milesi a seržante Molnare. Dík za vše!

Po dlouhé době jsem opět měl vlast. Armádu. Mou zemí byla kasárna, mým pasem uniforma a mými spoluobčany vojáci.


Typický instruktor drilu a typické seřvání. Zdroj


Nástup při základním výcviku na základně Fort JacksonJižní Karolína.Zdroj


Noční cvičení na základně Fort JacksonJižní Karolína.Zdroj


Fotogalerie


Další ukázky z knihy