Co ty na to, fešáku?

„To nevadí,“ usmál jsem se. Nutně jsem ale musel na záchod. „Kde tu máš nejbližší WC?“

„Záchod je na chodbě a je pro všechny z patra. Ukážu ti cestu,“ řekl Werner a vyšel na chodbu.

„Ksakru, zas tam někdo je,“ konstatoval na chodbě před záchodem. „Tak si holt chvíli počkáš.“

Za několik minut se dveře záchodu otevřely a ven se vypotácel starší muž v pyžamu. Něco mumlal a já mu rozuměl jen, „…není tam bezpečno.“ Situaci vyhodnotil trefně, vskutku to nebyl pěkný zážitek. Asi následek vídeňské kuchyně.

Když jsem se vrátil do bytu, překvapilo mě, jak byl tichý. A to i přesto, že ona bytová budova stála na rušné třídě. Stavitelé evropských měst konce devatenáctého a počátku dvacátého století měli dobrý systém—stavěli bytové domy s vnitrobloky. Kuchyně a obývací pokoj zpravidla ústily na rušnou ulici a ložnice pak do klidného vnitrobloku. Určitě tehdy uměli stavět. Pokud zrovna nezapomněli v bytech na koupelnu a záchod. Na což ovšem zapomínali dost často.

Blížilo se k poledni a na mě dolehla únava. Werner již pochrupoval na své posteli. Dobrý nápad. Hodil jsem se na pohovku a během pár vteřin jsem odpadnul. Ve snech mi nad hlavou hřměla přistávající letadla.

Když jsem se vzbudil, bylo již šest večer.

„Co se podívat do Vídně?“ navrhl Werner.

„Proč ne?“ řekl jsem. Na cokoliv jiného už stejně bylo pozdě.

*

Gumpendorfer Strasse je v centru Vídně. Za pár minut chůze se dostanete na Mariahilfer Strasse, na jednu z největších vídeňských tříd proslulou nákupy. Nakupování však mou mysl nezaměstnávalo. Potřeboval jsem si zapamatovat rozložení města. Několik hodin předtím jsem si na nádraží koupil mapu Vídně. V několika dalších dnech se ta mapa stala mým dobrým společníkem. Jenže ten večer jsem ji zapomněl ve Wernerově bytě.

Prošli jsme Mariahilfer Strasse, nacpanou lidmi a auty, šli dál, a pak jsme najednou stáli před císařským palácem Hofburg.

Vídeň. Po celá staletí sídlo habsburských králů a císařů. Jednu dobu habsburská dynastie vládla půlce Evropy a půlce světa, včetně severní a jižní Ameriky.

Říše povstávají a padají, ale Habsburkové po sobě zanechali spoustu architektury a umění. Ve Vídni bylo co vidět. Kdyby na to měl člověk myšlenky.

*

Již se stmívalo a já nic posledních třicet hodin nejedl. Můj žaludek hlasitě protestoval.

Werner to uslyšel a navrhl, „Nedáme něco k jídlu?”

Zastavili jsme se v malé restauraci. Objednal jsem si vídeňský řízek, nakonec jsem byl ve Vídni. Výborný, za sto šilinků, což tehdy bylo asi pět amerických dolarů. Asi rozumná cena pro Rakušany, ale ne pro mě.

„Nepodíváme se trochu na noční život ve Vídni?“ zeptal se Werner poté, co jsme vyšli ven s plnými žaludky.

„Tak to si už nemůžu dovolit,“ řekl jsem.

„Neboj, jen dáme někde pivo,“ ujistil mě Werner. „Na mě.“

Zapadli jsme do útulné hospůdky v centru Vídně. Dal jsem si pár Gösserů. Tohle rakouské pivo mi chutnalo.

Werner to zaplatil. Abych se mu nějak odvděčil, půjčil jsem si tužku a papír a načrtl jeho hrubý portrét.

„Člověče,“ překvapeně mi děkoval, „Ty jsi umělec! Ve Vídni se tím můžeš v pohodě živit. Měl bys tady jít na Akademii výtvarných umění.“

Znal jsem Wernera sice jen krátce, ale už jsem věděl, že rád přehání.

Majitel hospody Wernera znal a přisedl si k nám. Hospodského němčina byla ještě příšernější než ta Wernerova, a tak jsem mu nerozuměl ani slovo. Začala se mi točit hlava. Z piva? Z vídenštiny?

Byla skoro půlnoc a měl jsem dost.

„Ty Wernere, jsem utahanej,“ řekl jsem. „Asi si půjdu do bytu lehnout. Nevadí?“

„Fajn,“ děl Werner. „Máš ty extra klíče, co jsem ti dal?“

„Mám, dík.“

„Najdeš to? Já ještě chvilku zůstanu.“

„Jasně, že to najdu,“ kývl jsem.

Omyl.

*

„Do háje, mít tak teď tu mapu,“ litoval jsem další dvě hodiny. Krásně jsem se totiž ztratil. Chodil jsem v nějakých zakletých kruzích a vždy skončil tam, kde jsem začal.

Dávno bych se zeptal na cestu, ale nikde ani živáčka. Moment, tamhle stojí dvě dámy a baví se spolu před barákem.

„Pardon, madam,“ zeptal jsem se jedné z nich. „Nevíte kudy na Gumpendorfer Strasse?“

„Můžu pro tebe udělat mnohem lepší věci,“ dýchla na mě zpitá padesátnice. Levné víno, usoudil jsem. Jenže než jsem pochopil, co se děje, vrazila mi ruku do rozkroku a sevřela mou mužskou pýchu. Ta bolest.

„Co ty na to, fešáku?“ řekla vyzývavě. „Mám za rohem byteček a za noc jen pět set šilinků.“

Chvilku mně trvalo, než jsem se z jejího útoku vzpamatoval. Nevěděl jsem, že se ve Vídni říká „Feschak.“ Asi pozůstatek z dob, kdy se tam mluvilo hodně česky.

„Je mi líto, ale jsem švorc,“ použil jsem pro změnu hezký německý výraz používaný v češtině. „Ale musím najít Gumpendorfer Strasse.“

Na pomoc mně přišla kolegyně prostitutky. Útočnici ode mě odtáhla a řekla mi, jak tu zatracenou Gumpendorfer Strasse najít.

Recenze čtenářů knihy