Tábor Latina a Capua v Itálii

 

Lágr Traiskirchen nebyl jediným v Evropě. Zde jsou zážitky Čecha, který strávil přes 10 měsíců v italském lágru Latina. A ten byl ještě nechvalněji proslulým, než náš starý dobrý Traiskirchen.

Autor článku Jaroslav Holec v italském táboře Latina pobýval v roce 1985

Uprchlický tábor Latina v Itálii se nachází na železniční trati Řím – Neapol, asi 60 km na jih od italské metropole. Město bylo založeno v roce 1934 na místě bývalé bažiny, kterou nechal diktátor Benito Mussolini vysušit.

Přijímací řízení bylo jednoduché, vždyť chudáček Ital přišel na svět unavený!

Vše bylo vyřízeno snad během jedné minuty. Důvod k emigraci u každého byl VITA SENZA PROSPETTIVA (výhled, perspektiva) a bylo vymalováno. Každý nově příchozí okamžitě dostal táborovou legitimaci se svým jménem a fotografií. Když se ubytoval, klidně mohl jet autobusem načerno k moři. Ano, tato sociální vymoženost v rakouském Traiskirchenu zřejmě neexistovala.

V autobusu byla někdy velká legrace–město si z finančních důvodů mohlo dovolit pouze jednoho pana revizora, kterého už každý znal–pomenší černovlasý Ital s knírkem, nosil šedivý oblek. Jakmile se v autobuse objevil, byl autobus okamžitě téměř prázdný, načerno jedoucí emigranti museli okamžitě vystoupit.

Na rozdíl od Rakouska se v Itálii o emigranty nikdo zvláště nezajímal a nikdo jejich výpovědi na magnetofon nenahrával. Později mě napadlo, že by byla jistě velká legrace, kdyby se někomu v Jugoslávii podařilo hned první den odcizit kapesné pro veškerý zájezd, poté utéci do Rakouska a v Traiskirchenu jako důvod emigrace uvést, že dotyčný chce pouze čestně, slušně a poctivě žít, protož lidé vyrůstající v komunismu jsou velice zvrhlí, zlí, nečestní a zkažení, prostě se tam nedá normálně žít!

Kemp v Latině jsou rovněž bývalá kasárna, kapacita ale nestačila, takže po krátké době byli emigranti rozmísťováni na hotely, všude, kde se dalo, do Říma a i k moři… Poláci si toho opravdu dokázali vážit–na hotelu FOGLIANO u može se ožrali a zdemolovali tam zařízení. Na hotelu BOLOGNA, kde jsem později sám bydlel, jeden velice „hodný a slušný“ Polák chodil nepozorovaně po pokojích a kradl. Když byl přistižen, sypal hned zpět do kempu.

Jestli jsem v Itálii něco ukradl i já? Ano, ale pouze melouny na poli, byla jich velká nadprodukce, a aby cena nešla příliš dolů, Italové je rozbíjeli lopatami a motykami. Když viděli někde na silnici emigranta s melounem, ještě se tomu zasmáli.

V Itálii jsem čekal na Kanadu celkem deset měsíců a týden. Denně přicházelo velmi mnoho Poláků, často celé zájezdy, které se z Polska přijely „podívat na papeže.“ Byl to docela hezký pohled, když celý zájezd se zavazadly mašíroval od zastávky autobusu do kempu–muži, ženy, staří i mladí, dohromady pokaždé tak 40 lidí. Druzí byli Rumuni, přicházející do Itálie kvůli podobnosti jejich jazyků, Čechoslováci byli až na třetím místě, další Maďaři, Albánci (hlavně kosovští), několik málo Bulharů a Rusů, (ti preventivně raději nevylézali z kempu).

Jednu červnovou neděli roku 1985 se konala audience pro Čechy a Slováky u papeže. Největší zájem kromě věřících kandidátů projevili členové KSČ (Komunistické strany Československa). Ono se ale jednalo o to být ochoten vstát asi ve tři ráno, autobus přijel hodně brzy, aby se vyhnul rannímu dopravnímu cirkusu v Římě… Shrbený papež obešel krajany a mně lehce stiskl dva prsty na pravé ruce. Bohužel, polských zájemců spatřit papeže neustále přibývalo a to tak, že v roce 1988 jich bylo v Itálii asi 38 tisíc a slovo POLACCO Italové používali jako nadávku.

Po černobylské nukleární katastrofě začalo emigrantů z východního bloku vůbec přibývat, a v roce 1987 napsal jeden zoufalý krajan do torontského Nového domova, „Italové jsou úplně posedlí Gorbačovem a my všichni se bojíme, že nás pošlou domů.“ To už byla situace v Itálii přímo katastrofální–v kempu Latina spali emigranti ve stanech a v noci v jídelně na podlaze.

V roce 1989 jeden Čech učinil to co já v roce 1985–ilegálně přešel hranici do Itálie a v Terstu se přihlásil na policii (stazionne di carabinieri). Tam s ním ale udělali velice krátký proces–nechali ho jednu noc přespat ve vězení ve společnosti těch nejhorších zločinců, ráno ho odvezli zpět k jugoslávské hranici a ukázali mu, ať se vrátí odkud přišel. V té době jsem už v Torontu čekal na udělení kanadského občanství, takže mi to všechno připadalo velice humorné.

Italští četníci, carabinieri, zdroj: Wikipedia

O italský politický azyl nikdo nestál a k azylovému pohovoru se téměř nikdo neobtěžoval ani dostavit. Vždyť udělení azylu by bylo spíše na škodu–politický azyl mu udělila Itálie, tak ať si tam zůstane a oni se oněj postarají. Mnoho věcí je v Itálii mnohem horších než v socialistickém ČSSR–byrokracie příšerná, prodloužení řidičského průkazu je úkol přímo nadlidský a na cestovní pas se čeká léta. Italové jsou značně neurvalí a neustále posílají jeden druhého tam, kde slunce nesvítí.

Většinou jsem pracoval v Latině na tržnici–vykládání malých naklaďáčků a dodávek se zeleninou, to byl každodenní stálý přivýdělek. Jednou jsem tam viděl vykládat zeleninu asi dvanáctiletého chlapce, byl všední den dopoledne a on měl být ve škole. Viděl ho policajt a ani nic neřekl, spíše se zdílo, že by raději strčil do kapsy tučný úplatek od mafie.

Domorodé obyvatelstvo bylo v Latině značně zdegenerované, čemuž se snad ani nelze divit–vždyť od dob starého Říma tam žijí neustále ti samí lidé a ostatní se spíše stěhují na bohatý sever než opačně. Někteří Italové byli šerední v obličeji, chudozubí, záda pokřivená, nohy rovněž krátké a křivé, pomalu nemohli ani ppořádně chodit, křivice tam byla zžejmě běžná choroba. Napadlo mě, že by si tam měli nechat kosovské Albánce (ti měli postavy přímo atletické), aby jim vylepšili populaci. Ale zřejmě by je po velice krátkém čase museli zavřít za nejrůznější trestnou činnost…

Ano, s komunikací byl v Itálii problém–Italové jsou na učení jazyků dosti tvrdí a angličtinu znali pouze studenti. Každý emigrant se ve vlastním zájmu musel naučit alespoň trochu italsky.

Co jsem dělal já? Začal jsem se učit omakžitě od začátku. Do Latiny jsem přibyl v pátek 7. 6. 1985, v pondělí 10. 6.  vyjdu na ulici před kempem a co tam neuvidím? Program nějakého kina či divadla 10. 6. LUNEDI. Ano, zapálilo mi to a pochopil jsem, že se tak italsky řekne pondělí. Propisovačku a papár s sebou nosím ustavičně, takže jsem si zapsal, jak se řeknou dny v týdnu. Již preventivně předem koupený slovník a učebnice mi přišla poštou později. V listopadu 1985 jsem na té samé ulici uviděl rovněž program divadla LA ULTIMA CACCIA (Poslední leč) a jméno Bolek Polívka. Samozřejmě jsme se na představení vypravili. Bolek byl nejprve poněkud překvapený, domníval se, že jsme studenti teologie. Když se vzpamatoval, řekl nám občas i něco česky.

V kempu byla škola, kde se  vyučovala angličtina, a když jsem tam přišel poprvé, připadal jsem si jak v básni Petra Bezruče Kantor Halfar. „Přišli páni, škola polska…“ Starý britský mládenec tam vyučoval, ale spíše opakoval stejné věci dokola–jak správně vyplňovat formuláře, když se hledá práce apod. Ze začátku mně šlo učení angličtiny výborně, jenže čím déle jsem byl v Itálii, tím více italštiny jsem do sebe nasál a dost se mi to pletlo dohromady. Takže poslední tři měsíce před odletem jsem výuku angličtiny zabalil a nechal ji pěkně až do Toronta, až se oprostím od italštiny.

Ze začátku jsem byl na pokoji se třemi Poláky. Každý kdo tento národ blíže pozná, o nich řekne, že jsou buťo velice dobří nebo velice špatní a vůbec nic mezi tím. Ono to ovšem o sobě sami říkají. Měl jsem štěstí, byli hodní a slušní, a ve vlastním zájmu jsem se musel naučit polsky, abych se s nimi domluvil. Jak jinak se domluvit? Anglicky a italsky jsme příliš neuměli, ruštinu či němčinu raději nezkoušet a na češtinu Poláci nereflektují–spíš nechtějí rozumět–a ti, kteří mají Čechy rádi spíš předstírají, že rozumí. Takže jsem tam měl celých deset měsíců něco jako jazykový kurs–intenzivní výuku italštiny, polštiny, a rovněž trochu angličtiny.

Vchod do hlavní budovy lágru Latina v Itálii, zdroj: Wikidata

A pak byl v Itálii ještě jeden neslavný uprchlický tábor. Ten se nacházel ve městě Capua poblíže Neapole, kteréžto bylo v dobách starého Říma důležité správní město; jeho sláva ale postupně zašla.

Poblíže hotelu Bologna, kde jsem bydlel se nacházela 195 km dlouhá Via Appia, bývalá starořímská silnice, dnes státní silnice. A milovníci historie jistě vědí, že po porážce Spartakova povstání v roce 71 před naším letopočtem, bylo podél ní ukřižováno asi šest tisíc zajatých otroků.

A jaká byla Capua v době mého desetiměsíčního pobytu v Itálii? Rozbitá dlažba, domy na spadnutí, městský autobus téměř na rozsypání, na černo se jezdit nedalo, kromě řidiče se tam nalézal ještě i pan průvodčí.

Zdevastovaný a zdemolovaný zámeček budil dojem, že jej právě opustila sovětská posádka. Ale dnes už je tam určitě všechno jinak – za eurodotace tam určitě kromě autobusu jezdi ještě trolejbusy, tramvaje a možná že dokonce i metro, zámeček vzorně opravený.

Všiml jsem si té hrozné italské chudoby, která existuje všude tam, kam turisté nejezdí. Autobusem jsem se jednou jel podívat do hor kousek od našeho hotelu do městečka BASSIANO – po ulicích jezdili Italové na oslech a na mulech. Mnozí z nich by určitě bylo vděční za život v socialistické ČSSR, v reálném socialismu soudruha Gustáva Husáka.

V roce 1978 postihlo jižní Itálii zemětřesení a ve městě Capua byly postaveny bytové jednotky jakožto nouzové ubytovaní, později sloužily jakožto uprchlický tábor.

Kdo tam tedy žil? Délesloužící emigranti, jako např. maďarský pankáč, vegetoval tam již pět let a nikde o něj nebyl zájem. Kdo tedy ještě? Emigranti odmítnutí nějakou zemi, jako např. jeden Čech s německým příjmením si zakoupil zájezd CKM (Cestuj Kam Můžeš) Rakousko – Italie, kde se zaregistroval jako uprchlík a chtěl to do SRN „uhrát na původ“. Bohužel, neúspěšně, on vzhledem spíše připomínal Žida. Jeho počínání stejně ale dost dobře nechápu – vždyť z Rakouska mohl klidně přejít hranice do SRN a byl by tam, kam se chtěl dostat. Na výsledky interview cekal na hotelu FOGLIANO u moře, po odmítnutí ho cekala CAPUA, přepsal se na USA, což znamenalo, že na další šanci si počká třeba až pět měsíců, byl z toho úplně v šoku!

Jedna věc na tom byla ale značně komická – tedy hlavně pro ty, kterých se to netýkalo. Když se konalo nějaké přemístění emigrantů z kempu na hotely či do města Capua, bylo to vždy vyvěšené na táborové nástěnce, a aby nedošlo k mýlce u každého jména bylo uvedeno i datum narození. Prostě jako nějaký transport do koncentračního tábora, což jsem vtipně vyjádřil takto: „Byla čistka na hotelech a Capuisty teď čeká Capua!“ Ano, připadalo mi to velmi humorné, když se to mě samého netýkalo. Kdo se tam ještě ocitl? Např. Čech, který se rozhodl zůstat v Italii – po odtransportování do Capui si to velmi rychle rozmyslel a raději se přepsal na USA. Ano, uvědomil si, ze udělení politického azylu v Italii by se asi nikdy nedočkal, neustále by se „ztrácely“ a „ztrácely“ jeho papíry.

Ocitli se tam i dva Češi, kteří si na hotel přivedli dámskou návštěvu, což nebylo povoleno. Ale někoho tam prostě poslali z nouze, když nikde na hotelech nebylo místo. Vzájemně jsme se Capuou strašili – toho druhého odmítne Kanada a čeká ho doživotní Capua! A vůbec nejlepší situace, která by mohla pro Capuistu nastat – odmítla by ho Kanada, Albánci by mu všechno cenné ukradli a navíc by ho ještě rozbolely zuby… Některým Čechům se tedy Capua zajídala, a když na to měli, odjeli do SRN kde vylíčili, jaké to tam je, bez problémů je tam v pohodě nechali a měli o sebe postaráno.

Skončil tam i Čech, kterému jsme kvůli jeho povolání říkali Hasič. Mezi Čechy jsem vypustil vtipnou hlášku: „Hasič pojede do Capui; carabinieri budou za autobus připřahávat návěs s hadicemi!“ Proč tam musel chudák Hasič? On se totiž neprozřetelně zapsal na Austrálii, kterážto z Itálie téměř vůbec v době mého pobytu nebrala, z Rakouska ale ano! Ti tři slušní Poláci, se kterými jsem byl na pokoji se tam dostali na FAMILY SPONSORSHIP, měli tam příbuzné. Mladým českým manželům vzkázala australská ambasáda, že je ani na interview nechtějí. Jednoho mladého Slováka na interview vzali a asi tři hodiny ho tam důkladně grilovali, co všechno ví o Austrálii – historie, příroda, kultura, sport, politické uspořádání, jak v zemi probíhají volby, apod. Dost se tam prý zapotil. Pote mu vzkázali, ze ho tedy berou; sponzora si ale musí sehnat sám. Obeslal tedy všechna česká a slovenská krajanská sdružení, neuspěl a raději se přepsal na USA. Hasič by velice pravděpodobně dopadl stejně; tudíž byl pro výstrahu dalším zájemcům odeslán okamžitě do Capui.

Koho tedy Austrálie z Itálie vzala? Na hotelu Bologna s námi bydlel již asi 45-letý Polák, měl papíry na hlavu, ale nikterak okolí nebezpečný nebyl, spise naopak. Neustále hrál TOTOCALCIO (jakási italská Sazka) a když jednou vyhrál poněkud vetší obnos, pozval mě do baru na kafe. Takového člověka vzala Austrálie v rámci jakéhosi vládního programu – on tam přece nikdy pracovat nebude!

Ano, tací tam byli vítáni a při interview na ambasádě musel podepsat prohlášení, že práci v Austrálii ani nikdy hledat nebude, pouze pobírat sociální podporu, což on samozřejmě milerád učinil.

Řečnická otázka: Není snad život jeden velký Švejk?

Ale byli i tací, co se do Capui zapsali dobrovolně – když odtamtud někdo měl odletět, dostal od carabinierů nějaké peníze na nové ošacení. Co tam ale jinak dělat? Město je od more vzdálené asi 20 km a načerno by se pravděpodobně k němu jezdit nedalo. O Capui se v Latine vyprávěly úplně lidové báchorky a pověsti – všichni tam mají práci u zelinářů a za osm hodin práce vydělávají až 40 – 50 000 lir. Americký dolar stal tenkrát 1200 lir, kanadský 1100, za osm hodin práce emigrant v Latine vydělal 20 – 25 000 lir, na stavbě 30 000. Capuisti pomalu ani nevědí, co s tolika penězi dělat, jezdí autobusem utrácet do neapolských barů, kde celkem levně američtí mariňáci nabízejí hašiš, marihuanu a kokain. Jaká tedy ale byla skutečnost? Kromě sezónní velice úmorné práce při sklizni tabáku tam bylo práce velice poskrovnu; emigranti se museli střídat a asi jednou za šest týdnů si mohli přivydělat 10 000 lir uklízením či prací v táborové kuchyni.

Říkalo se, ze Vietnamci tam čekají již asi osm let a v kuchyni jeden takový bodl Čecha nožem. Skončili tam rovněž i kosovští Albánci, než byli deportováni zpět do Jugoslávie. Jejich počínání se mi zdálo naprosto nepochopitelné – Italové je do práce nechtěli na rozdíl ode mě a velice často jsem slyšel tuto větu: “Vuoi lavorare, biondo?“ Chceš pracovat blonďáku? Vždyť ti Albánci by si kdekoliv v západní Evropě vydělali peněz jako slupek. Jednou dostali ale příležitost k výdělku v kempu v Latině – za 12 500 lir (polovina výdělku emigranta) v kempu kopali a natahovali kabely, až se z nich čoudilo. Zarazila mě jedna věc – na táborové nástěnce bylo denně vyvěšeno, komu přisel dopis, ale žádného albánského jména jsem si tam nikdy nevšiml. Zřejmě jim schválně jejich blízcí nepsali – když dotyčný tvrdí, že uprchl z Albánie, proč mu tedy chodí pošta z Jugoslávie?

Na závěr ještě jeden lidský osud. Venca Kroc (1953) z Rokycan byl velice hodný a slušný člověk, vyučený elektrikář. V roce 1975 byl s kamarádem v Jugoslávii a kamarád se rozhodl emigrovat do Italie, jít pěšky do Terstu, podobně jak jsem to učinil já. Venca se ale měl ženit, rodiče s ním počítali při přestavbě rodinného domku, věřili mu. Tudíž se s kamarádem v Terstu rozloučil a vrátil se pokorně zpět k zájezdu. Jenže ale, za deset let skončil Venca rozvedený, dvě děti si nechala bývalá manželka a ještě ho obrala o veškerý majetek po rodičích. Nešťastný Venca se tedy po deseti letech rozhodl emigrovat znovu tou samou cestou a z Terstu se již nevrátil. Když dorazil do Latiny, chlubil se, že v Kalifornii žijící kamarád ho bude sponzorovat a on bude do dvou měsíců v USA. Ano, kdyby se ho kamarád rozhodl sponzorovat; konzul by Vencovy politické důvody snad ani nečetl. Jenže kamarád ho nechal ve štychu a tak se nešťastný Venca dostal do USA až na třetí závěrečné odvolání, po kterém už do USA brali každého. Konzul mu podal pomocnou ruku a zeptal se ho, jestli zakladatel McDonald’s Ray Kroc nebyl náhodou jeho vzdálený příbuzný. Tonoucí se stébla chytá a Venca samozřejmě přisvědčil, i když to zřejmě nebyla pravda.

Je ještě třeba napsat, kde se nebohý Venca závěrečného třetího interview dočkal? Ano, čtenář jistě vytuší, že to byla Capua.

V Latině na dosti velkém pokoji bydlela česká partička šesti kluků, starších i mladších. Dělili se spolu o cigarety, chodili společně na akční filmy, cele dny si povídali a když byli trochu při penězích, šli do baru na whisky a cappuccino. Dovede si čtenář vůbec představit pocity nebohého Venci – všichni měli interview společně, všechny kromě jeho přijali, všichni se s radostí těšili na přesun do římských hotelů a on mohl akorát tak čekat na transport do Capui. Na tržnici při společné ranní práci jsem ho tím i dost strašil, což se jemu příliš vtipné nezdálo: “Venco, už jsi si koupil konévku na tabák? (měl jsem na mysli plastikovou konev na zalévání tabáku, aby rychle vyrostl a on měl „lavoro“, tedy práci) Venco, byl jsem se podívat v Capui a tabáček už ze země vystrkuje lístečky! Alespoň tam budeš mít lavoro!“ Asi jsem to neměl říkat, jeho pocity musely být hrozné.

V březnu 1986 se na tržnici objevili „zobáci“ (nováčkové) – tři mladí Česi, účastníci lyžařského zájezdu do Jugoslávie, na lyžích přejeli hranici do Italie. Už jsem čekal na odlet do Kanady a z dlouhé chvíle jsem je začal strašit. Chtějí do Kanady? Čeká je Capua nejméně tak na dva roky a transport bude na táborové nástěnce vyvěšený již možná zítra, pozítří. Rovněž jsem jim ještě plasticky vylíčil, co jsem tam viděl. No prostě zobáci nešťastní úplně zezelenali strachy!

V Itálii to čekání bylo zřejmě mnohem těžší – italsky se ani nikdo příliš učit nechtěl a s Italy jsme se nestýkali. Ti na nás dost nevražili a záviděli nám – nás berou USA, Kanada a oni se budou na polích či vinicích pachtit až do smrti; případně prodávat zeleninu na tržnici.

Muselo to byt dosti kruté; když nešťastný Venca Kroc strávil v Italii 2 roky. Ale ti další, kteří přišli po nás, už také na emigraci čekali dva roky; po černobylské havárii začalo utíkat příliš mnoho lidí.

V exilovém tisku jsem se později dočetl, že emigranti čekající na USA, Kanadu či Austrálii v Rakousku či NSR, si mnohdy vyčítali, proč v těchto zemích raději nezůstali a obraceli se na emigrační organizace, které jim emigraci do zamoří zprostředkovaly, aby jim nyní zprostředkovaly návrat do zpět.

Italii raději každý co nejrychleji opustil, téměř nikdo se tam nehodlal štěstí pokoušet. Pouze 2 čeští manželé se tam rozhodli zůstat – on programátor a ona studovala italštinu na filozofické fakultě.

Jak tedy probíhalo azylové řízení? Samozřejmě museli každému členovi komise předat obálku s penězi, jinak zamítnutí a transport do Capui. Azyl sice dostali, ale příliš se jim tam nelíbilo – on se sice jako programátor chytl, o překladatelku z italštiny do češtiny či naopak zájem jaksi nebyl.

Zůstat v Itálii se rozhodla ještě jedna Češka, kvůli tomu aby mohla za maminkou a vzala si asi o 2 hlavy menšího číšníka z hotelu Bologna. Za poplatek v tvrdých italských lirách si svůj pobyt v Italii zlegalizovala; konzulát z toho udělal jakýsi sňatek se „zpětnou platností“. Okamžitě jsem pustil mezi krajany hlášku, že až vysoka modrooká blondýna Jana pojede vlakem do ČSSR za maminkou, až k rakouským hranicím klidně může dojet zadarmo – když bude obšťastňovat italské průvodčí na WC.

Když bylo počasí ještě teplé a dalo se koupat v moři, udělal jsem si takovýto denní režim – ráno budíček v 5:00 a odjezd od hotelu Bologna načerno autobusem do centra Latiny k tržnici, kde jsem vykládal náklaďáčky a dodávky asi tak do 8:30. Tržnice byla otevřená ráno úterý–sobota, v neděli zavřeno a znovuotevřeno v pondělí odpoledne. Italové pracují v sobotu, ale v pondělí začínají až odpoledne. Z tržnice návrat autobusem na hotel, osprchovat se a nasnídat, poté znovu do kempu kvůli poště, výuce angličtiny a hlavně zkontrolovat táborovou nástěnku, jestli už nevyvěsili moje jméno – interview na kanadské ambasádě, pote návrat na hotel, obec a pote znovu do Latiny k moři. Při zpáteční cestě raději ještě jednou zajít do kempu preventivně zkontrolovat nástěnku…

Spolubydlící na hotelu se mi smáli, proč tu nástěnku kontroluji i odpoledne; pokud bude např. vyvěšený náš odlet do Kanady, vyvěsí to určitě jen dopoledne. Ale já jsem trval na svém a kdo čeká, dočká se – náš odlet jsem nasel vyvěšený asi v 15:00, což jsem radostně okamžitě spěchal oznámit spolubydlícím na hotelu. Opravdu, nejvíce mně děkovali ti, jejichž jména jsem tam objevil.

Práce při sběru rajčat a na vinici trvala opravdu jen velmi krátce – 2 týdny na poli a 2 týdny na vinici, poté to všechno skončilo a když začalo na začátku listopadu vydatně pršet a v moři se koupat nedalo, začala příšerná nuda. Napsal jsem do redakce SVĚDECTVÍ v Paříži, že nemáme v Italii co číst, ať něco pošlou, třeba i staré výtisky, když je oni poslali, samozřejmě jsem jim dopisem poděkoval. Dopisoval si se mnou i Jaroslav Kusý, vydavatel DEMOKRACIE V EXILU v SRN. Podle věku mohl být můj otec, snažil se mě trochu povzbuzovat. Jednou mi poslal dopisem 15 amerických dolaru, za což jsem poděkoval a řekl, že to snad ani nemusel, že vydělávám peněz dost. Vydělané peníze jsem raději v Italii utratil za cestování; vyměnit peníze ve směnárně nikdo ani raději nezkoušel – Italové by sebrali liry a poslali dotyčného tam, kam slunce nesvítí…Va fan cullo! Ano, tuto větu lze ve slunné Itálii slyšet velice často. Poblíže kempu bylo náměstí, kde byla prodejna tabáku, bylo tam neustále narváno, emigranti kupovali dopisní papíry, obálky, známky, pohledy a propisovačky. Tento dobrý muž se asi z pádu komunismu příliš neradoval, spíše asi brečel jak želva. A Poláci v kempu často nabízeli falešné bankovky. Tak jsem to raději vyřešil takto, co kdyby mi ty penízky první noc v Kanadě někdo ukradl?! Co jsem v Italii vydělal, to jsem tam také nechal!

V Itálii nikdo nic příliš nefotil, raději jsme si kupovali ty krásné barevné pohlednice. A co vlastně v kempu fotit?! Ty grázlovské ksichty kosovských Albánců?!

Na závěr nějaké ty humorné historky – v září 1985 jsem sám na vlastní pěst vyrazil shánět práci na vinici, čímž jsem si ale vysloužil spíše nevraživost a závist spolubydlících. Ach, to české kolektivní rovnostářské myšlení. Např. Ostravák Juriš to vyjádřil takto: „Ten Jarin, to je pěkná svině, on už si zase nějakou práci přivlastnil!“ Ano, když jsem si ji tedy sám sehnal, tak jsem si ji rovněž i přivlastnil.

Jak jsem ji sháněl? Autobusem jsem vyjel do města Cori v horách – bohužel, načerno to už nešlo, za lístek jsem musel zaplatit 1100 lir, ale každý správný kapitalista musí přece investovat! Z Cori jsem šel po silnici směrem na Latinu, na obou stranách byly vinice a já se šel pokaždé optat… Buon giorno, cerco lavoro! Niente lavoro! Dobrý den, hledám práci…Práce není! Ale oni to pokaždé neřekli takto, někde buď řekli, že už mají lidí dost, že pracuji pouze členové rodiny. Občas jsem si tedy udělal přestávku a na vinici kolem které jsem šel, jsem se občerstvil hroznem vína. Uprostřed jedné vinice stal velký dům, došel jsem k němu, nikde nikdo a dveře otevřeny dokořán, v jídelně prostřeno k obědu. Neodolal jsem, usedl ke stolu a začal hodovat – veky, šunčička, sýr, salámek atd. Náhle jsem uslyšel někoho přicházet, raději jsem vyskočil otevřeným oknem do vinice a utíkal pryč.

Město Cori v Itálii, zdroj: Wikipedia

Uspěl jsem, až když jsem hledání práce chtěl zabalit. Zašel jsem na vinici, kde pracovali manželé a starý muž, zřejmě rodič jednoho z nich. Pozdravil jsem a řekl, že hledám práci a povědomě čekal na odmítnutí. Ital se mě zeptal, za kolik chci dělat a když jsem mu řekl, že za 25 000 lir denně, začal se smát a poskakovat radosti (Italové či Arabové vyžadovali 50 000). Na té vinici jsme pracovali tři Češi, ale pouze jen asi 13 dní. Na vinici jsme z hotelu chodili pěšky, cestou nás každý den míjely tři jeptišky ve Fiatu, mávaly na nás a smály se… Ital měl manželku a syna (Italové se příliš nemnoží), denně jsme dostávali oběd a k tomu červené víno. Jednoho dne se na vinici objevili konkurenti – tři Italové požadující 50 000 lir za den a náš zaměstnavatel se jim z radosti vysmál do ksichtu. Později se již začal bát, že přijedou carabinieri na kontrolu a protože jsem z naši trojice nejlépe italsky uměl já, okamžitě mě naučil větu – pracujeme tu všichni první den! Ale carabinieri se naštěstí nedostavili.

Italský temperament je něco hrozného – na tržnici hádka třeba i o 100 lir (jakýsi rituál hádky – křik, koulení očima a šermování rukama), při práci na vinici zase neustálé nadávání kvůli několika kuličkám spadlým na zem…Uva per terra, macello per me! Víno na zemi – jatka pro mě! Je třeba se zmínit i o italském smyslu pro humor, uvedu praktickou ukázku – na tržnici asi 40 letý muž konverzoval se dvěma ženami, další Ital se potichu zezadu k němu přikradl a rukou ho značně silně stiskl v rozkroku. První Ital začal hrozně křičet a úplně se bolestí svíjel, italské dámy se mohly uchechtat…

Když už tedy koupání skončilo, bylo třeba vymyslet jiný program – od listopadu 1985 jsem tedy každou neděli jezdil do Říma obdivovat památky, v lete panuje v tomto městě příšerná výheň.

Program jsem měl tedy takový – dopoledne památky Říma a od 15:00 SEXYTEATRO, poté návrat vlakem na hotel a spolubydlícím u večeře jsem vyprávěl, co jsem všechno za den uviděl.

Jak jsem vytvořil hodinovou pracovní příležitost pro italského průvodce – ke katakombám, vysekaných v lávě, kde se ukrývali první křesťané, jsem dorazil za pět minut dvanáct, přesně v 11:55 a nikdo jiný se už nedostavil. Myslel jsem si, že budu poslán tam, kde slunce nesviti, opak byl ale pravdou. Italský průvodce se mě zeptal, v jakém jazyce chci slyšet vyklad – v němčině, angličtině či italštině. Vybral jsem si první jazyk, který jsem se učil již od 7. třídy (moje matka byla počeštěná Němka, což se ale muselo držet v tajnosti). Bylo to velmi komické – za směšný pakatýlek 2 000 lir mlel italsky průvodce hodinu pantem a já jen kýval hlavou jako osel.

Sexyteatro otevíralo sice až v 15:00, (vstupné 5 000) ale již asi od 14:20 se tam tvořila fronta, první tam obvykle přicházeli senioři chodíce o holi. Když se otevřelo, jak o závod utíkali do první řady; mně klidně stačila třetí, aby mě nebolelo za krkem. Ale k vidění tam příliš nebylo, věk striptérek tak 38–45 let.

K nejhezčím zážitkům mého pobytu v Itálii patří tento…mužské obecenstvo vytleskávalo striptérku zpoza opony, v italštině to zní opravdu perfektně…Fuo – ri, Fuo – ri (Ven! Ven!) a k tomu silné tleskaní rukama do rytmu, připadal jsem si jako součást italského davu. Ital sedící vedle mě se ke mně naklonil a něco mi řekl. Usmál jsem se na něj a pokýval hlavou. Samozřejmě jsem mu nerozuměl a ani ho neslyšel.

Při večeři na hotelu jsem líčil spolubydlícím své denní zážitky; oni většinou záviděli. Kdo jim vlastně bránil dělat to samé, denně vstávat na tržnici či shánět práci v zemědělství?! Snad nějaký pouliční výbor domovnic či jiných soudružek? O Sexyteatro projevily neobvyklý zájem dvě mladé Češky; šly by se tam podívat. Prostořeký Juriš to rozsvítil: „Holky, kam tam chcete jít?! Do jeviště či raději rovnou na podium?“